Srpen 2024
"Adri, musíme si pohnout!" hulákal na mě Charles z chodby, zatímco já bojovala se zamotaným šněrováním na mých žlutých šatech. Se šněrováním, které mělo sloužit jen jako ozdoba, a které dokázal Charles zašmodrchat ještě důkladněji než drát od svých sluchátek. "Nikdy to nestihneme a je to tvoje vina," zakřičela jsem na něj a ze zoufalství se mi nahrnuly slzy do očí. Nepřijdeme včas na svatbu Enza a Charlotte. Charles nepřijde včas na svatbu svého staršího bratra. "Ukaž," doběhl už kompletně ustrojený a obutý v lesklých polobotkách ke mně a sklonil se nad tou žlutou hromádkou neštěstí. "Nebreč. Rozmažeš si řasenku," zamumlal a zatahal za jeden konec stuhy. Zlostně jsem se na něj podívala, ale nakonec jsem se zhluboka nadechla a pozorovala, jak vyplázl špičku jazyka a opatrnými, dobře kalkulovanými pohyby, pomalu rozmotává klubko. Když se mu konečně podařilo najít oba konce, rychle jsem stuhy navlékla zpátky do oček a uvázala úhlednou mašli. Vklouzla jsem do šatů, popadla kabelku a sprintem jsme vyrazili do garáže k Pistě, kterou jsme odjeli na místo konání svatby.
Svatba se konala na poloostrově kousek od Nice v nádherné vile z počátku 20. století s naprosto kouzelnou zahradou se spoustou romantických zákoutí, na svatební focení jako dělaných. Přijeli jsme za pět minut dvanáct, doslova. "Kde sakra jste?" rozčiloval se Arthur a agresivně gestikuloval na Charlese, aby se urychleně přemístil na svoje místo svědka. Já se připojila k Arthurově přítelkyni Carle a společně jsme se šly posadit na svoje místa. Obřad byl přichystán na břehu umělého jezera s vilou, zahradou a výhledy na Středozemní moře v pozadí. Konečně jsem měla čas si prohlédnout Charlese. Stál vedle Lorenza, který vypadal naprosto klidně a vyrovnaně. Oproti tomu jeho mladší bratr si zoufale okusoval nehet na palci a rozhlížel se kolem. Vypadal krásně jako vždycky. Možná je zvláštní, říkat o chlapovi, že je krásný, ale...viděli jste někdy Charlese? Měl na sobě lehkou lněnou košili s dvěma knoflíčky rozepnutými a já tušila, že se zase celý den nebudu soustředit na nic jiného než na jeho klíční kosti. Světlé béžové sako s jemným bílým proužkem a k tomu ladící kalhoty, tak akorát rozcuchané vlasy, lehké strniště. Jeho pohled přistál na mně a na nervózním obličeji vykouzlil úsměv. Usmála jsem se taky, zakroutila hlavou a ukázala na jeho ruku, kterou si okamžitě odtrhnul od úst a schoval do kapsy od kalhot.
Během obřadu jsem nebrečela, i když jsem několikrát měla na mále. Zato Charles brečel jako mimino. Ještě půl hodiny po skončení si zoufale utíral oči a já mu kapesníčkem utřela zbytek nudle u nosu. Chlapi, kteří dokáží ukázat své emoce, byli vždycky moje slabina a tenhle jich občas ukazuje tolik, že si oproti němu připadám jako bezcitný šutr. Vzala jsem jeho obličej do dlaní a políbila ho na rty. "Nebreč. Rozmažeš si řasenku," zašeptala jsem a on se rozesmál.
"Adri, pojď taky. Bude se házet kytice," popadla mě Carla za zápěstí a táhla mě do zahrady, kde už se seběhl hlouček neprovdaných dívek a žen. "Já nechci," zakňučela jsem, ale to už jsme s Carlou stály mezi ostatními a Charlotte se otočila zády, aby se mohla připravit na hod. Nechtěla jsem ji chytit, fakt ne. Ale kdybych před sebe nedala ruce, dostala bych tou obrovskou, asi dvacetikilovou, kytkou přímo do obličeje. Vyděšeně jsem se na ni dívala a ona se dívala na mě, jako by říkala: "To čumíš co? Jsem tvoje. Seš další na řadě." Ještě vyděšeněji jsem zvedla oči a našla v hloučku mužů Charlese, který se tvářil...spokojeně?! Tvářil se úplně stejně klidně, jako předtím Enzo. Dokonce se napůl usmíval a zíral přímo na mě. "Óóó, Adri. To je super," ozvala se Carla a já zavrtěla hlavou. "Je to jen hloupá tradice, nic to neznamená," odpověděla jsem, ale ona jen pokrčila rameny a odskotačila zpátky za Arthurem.
"Adri? Proč jsi dneska večer taková zamlklá?" zeptal se mě Charlie, když mě vytáhl od stolu na taneční parket. Chytil mě kolem pasu a já jeho kolem krku. Sklopila jsem oči, protože jsem nevěděla, jak na jeho otázku odpovědět, aniž by to vyznělo hloupě. "To kvůli té kytce," přiznala jsem tiše.
"Co je s ní?"
Povzdychla jsem si a konečně se podívala do těch nejkrásnějších očí na světě. Můžu mu přece říct cokoliv. To už jsme si vyjasnili dávno.
"Asi mě jen trochu překvapilo, jak klidně jsi reagoval..." přiznala jsem a on nechápavě nadzvedl obočí.
"Tobě vadí, že jsem byl v klidu, když jsi chytila svatební kytici? Měl jsem utéct nebo co?" Viděla jsem, že se snaží nesmát a brát mě vážně, ale přesto mu cukaly koutky.
"Nevadí mi to," vyvedla jsem ho z omylu. "Jen mě to trochu překvapilo. Nejsme spolu moc dlouho."
"Adri," zasmál se Charles. "Já si svatbu s tebou představuju už od té chvíle, kdy jsi mi dala druhou šanci. Je to asi ta poslední věc na světě, ze které bych měl strach. Miluju tě a chci s tebou být navždycky. Ta kytka na tom nemění vůbec nic, stejně si tě dříve či později vezmu." Cítila jsem motýlky v břiše a slzy v očích současně. Padla jsem mu do náruče a zabořila obličej do jeho hrudníku. Tváří jsem se opřela o tu jeho zatracenou klíční kost, která se mnou dělá divy a pak jsem se rozesmála. "Co je?" uchechtl se a trochu se odtáhl, aby mi viděl do očí. To už jsem skoro brečela smíchy kvůli vzpomínce, kterou jsem se mu právě chystala říct. "Pamatuješ si, kdy jsme se poprvé potkali?" usmála jsem se.
"Červenec 2011, motokárový okruh v Carascu," odpověděl bez zaváhání.
"Tehdy jsem si myslela, že jsi ten nejhezčí kluk na světě..." "To si myslíš pořád," přerušil mě a já ho jemně šťouchla do žeber. "Když jsme se večer s rodiči a Lucou vrátili domů, sehrála jsem si v pokoji malé představení. Postavila jsem vedle sebe plyšového lva, který měl představovat tebe, přehodila přes sebe záclonu a odehrála celý svatební obřad včetně prvního manželského polibku."
Při představě, že bych tohle vykládala komukoliv jinému by mě hanbou braly mdloby, ale Charles se spokojeně culil a místo jakékoliv podstatnější otázky z něj vypadlo: "Proč zrovna lev?"
