Tak jo...předně se omlouvám, že včera nevyšla žádná část, měla jsme trochu hektický víkend.
Dál vám chci moc poděkovat za všechny hvězdičky a hlavně za už víc jak 1500 přečtení, jste skvělí 😊
Užijte si další část.
-B. ❤
Květen 2024
Monako. Mikrostát na Francouzské riviéře. Jedno z nejluxusnějších a nejbohatších míst na světě. Místo, kam se stěhují slavné osobnosti kvůli daňovým úlevám. Místo, kde se jezdí jeden z nejlegendárnějších závodů F1. Místo, odkud pochází Charles a kde žije jeho rodina.
Ze všech těch superlativů je právě ta poslední poznámka to, co mi způsobuje největší úzkost. Charlesovi rodiče jsem viděla jen jednou doma v Itálii poté, co se stal členem Ferrari Driver Academy a Hervé a Pascale za ním přijeli na návštěvu. Vzal je k nám do penzionu na oběd, protože tehdy jinou restauraci v okolí neznal. Jenže tenkrát byl Charles jenom kamarád, do kterého jsem byla trochu zakoukaná. Teď je to můj přítel.
"Proč se tváříš tak divně?" zeptal se mě Charles po cestě z letiště a trochu přimhouřil oči. "Ty se tváříš divně," zabručela jsem a zakousla se do svého nehtu na palci. Charles se ušklíbl. "Jsi z něčeho nervózní?" chtěl vědět.
"Nejsem."
"Adri."
"Charlie."
"Víš, že mi můžeš říct všechno," usmál se a položil mi dlaň na stehno. Povzdychla jsem si a podívala se na něj. Jarní sluníčko mu na tvářích a na nose vykreslilo pár pih a s těmi jeho zatracenými ďolíčky vypadal prostě každým dnem víc a víc rozkošně. Jeden by si myslel, že si na něj časem zvyknu. Ale ne. Pokaždé, když jsem se na něj podívala a uvědomila si, že je můj, podlamovala se mi kolena. Nejen z toho, jak vypadá, ale hlavně proto, že je to prostě on. Náš Charlie.
"No, dobře," rezignovala jsem po chvíli, zatímco on svým palcem kreslil obrázky na odhalené kůži na mém stehně. "Mám strach z tvé rodiny."
Čekala jsem hodně. Že mi řekne, že se nemám čeho bát anebo naopak, že můj strach je oprávněný. Ale nejspíš jsem nečekala, že vybuchne smíchy tak, až se mu z toho nahrnou slzy do očí. Zamračila jsem se na něj a on sevřel rty do úzké linie a podíval se na mě. "Chceš mi o tom říct víc?" zeptal se a pořád se u toho hihňal. "Nechci. Děláš si ze mě srandu," zavrčela jsem, překřížila si ruce na prsou a podívala se z okýnka. Byli jsme vysoko na kopci a pod námi se rozkládalo celé Monako s fotbalovým stadionem, přístavem, prostě v celé své kráse. Hladina Středozemního moře se třpytila, jak se v ní odrážely paprsky odpoledního slunce a mně se skoro až zastavil dech. "Pojď se projít," řekl Charles poté, co zastavil na malém parkovišti u vyhlídky a já poslušně vystoupila z auta a následovala ho po úzké pěšince mezi kameny a křovím na okraj srázu. Když jsme došli na místo, odkud byl výhled naprosto nepřekonatelný, postavil se za mě, objal mě kolem pasu a položil si bradu na moji hlavu.
"Nechápu, že ses narodil zrovna tady," zašeptala jsem si spíš pro sebe. Tohle místo ani nevypadalo skutečné, působilo spíš jako kulisa z nějakého nablýskaného hollywoodského filmu. Ty zelené kopce a bílé skály, městečko schované pod nimi, všechny ty jachty v přístavu, azurová voda, zlaté paprsky slunce a vlahý vánek. Prostě neuvěřitelné. "Nemáš se čeho bát," řekl Charles a otočil si mě k sobě. "Moje rodina tě zbožňuje už teď."
Charlesův byt vypadal jako větší verze toho v Maranellu. Spousta bílé a béžové, až podezřele uklizeno, desítky artefaktů z formulového světa, nejspíš proto, aby nikdo nemohl pochybovat o tom, čím se živí. "Ty hraješ na klavír?" zeptala jsem se, když můj pohled přistál na lesklém bílém pianu v obývacím pokoji. Jen tiše přikývl a položil naše tašky na dřevěnou podlahu. "Co všechno o tobě ještě nevím?" usmála jsem se a zmáčkla náhodnou klávesu. Charles se zazubil. "Myslím, že tohle už bude všechno," řekl a zmizel v kuchyni, odkud mi za chvíli donesl sklenici vody. "Zahraješ mi něco? Prosím?" zaškemrala jsem a on se ušklíbl. "Jasně. Později," dal mi rychlou ale sladkou pusu. "Ale za chvíli musíme vyrazit."
"Kam?" nechápala jsem.
"Za hodinu musíme být u mamky na večeři."
