Zdravím všechny, kteří na můj příběh náhodou narazili :)
Moje původní myšlenka byla, že si chci napsat příběh sama pro sebe, protože prokrastinace...Nicméně přišla mi škoda, se o něj nepodělit s těmi pár lidmi, kteří ho najdou.
Každopádně, pokud mi tu budete chtít zanechat nějaký komentář (nebo alespoň hvězdičku), budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu :)
Mějte se krásně, B. <3
Podzim 2016
Léto vzalo dávno za své a s přicházejícím ošklivým počasím, jako by se zhoršovalo i všechno ostatní. Mamku začaly trápit záchvaty kašle a z ničeho nic výrazně zhubla. Snadno se zadýchávala a byla neustále unavená. Všechna práce v podniku připadla na tátu, který ale zároveň musel mamku vozit na všechna možná vyšetření. Doktoři dlouho nevěděli, co se děje. Zkoušeli antibiotika i inhalátory, až se nakonec potvrdila ta nejhorší možná diagnóza. Rakovina plic.
Moje maminka nikdy nekouřila. Nekouřil ani nikdo v jejím okolí a všechny nás vyděsilo, že nad něčím takovým nemáme najednou žádnou kontrolu. Lékaři nás uklidňovali, že se všechno odhalilo relativně brzy a je velká šance na zlepšení. Nikdy nikdo nepoužil slovo "uzdravení", toho jsem si všimla hned.
I když vztah mezi mnou a Charlesem už dávno nebyl takový jako dřív, přesto jsem mu volala téměř každý týden, abych zjistila, jak se mu daří a zároveň, abych si mohla postěžovat a podělit se o svoje nejhlubší obavy. Obavy, které jsem nikomu z rodiny nemohla říct, protože jsem se styděla za to, že si je vůbec připouštím. On mě ale vždycky podpořil. Sliboval mi, že léčba určitě zabere a mamka bude stejná jako dřív. Tornádo plné energie, které zaplní každou místnost světlem a radostí.
Na konci listopadu se jel poslední závod sezóny ve Spojených arabských emirátech a my se všichni 3 namáčkli kolem mamky v nemocničním lůžku, abychom Charliemu mohli držet palce. První závod nedokončil a ve druhém skončil devátý, ale přesto mohl slavit titul celkového vítěze série pro sezónu 2016.
"Gratuluji, šampione," usmála jsem se, i když mě nemohl vidět. "Díky, Adri. Ale ten závod mě štve," povzdechl si. "Sice jsi vyhrál titul, ale nikdy se se sebou nemůžeš být spokojený, viď?" ušklíbla jsem se.
"Přesně tak."
"Co bude dál?"
"Nevím. Máme nějaká jednání s týmy z F2, ale zatím není nic definitivní. Nechci to zakřiknout."
"Ale jdi ty. Koho by měli vzít, když ne tebe."
"Pravda. O mě by měl stát každý," zasmál se a já s ním.
"Dohodli se, že mámu pustí do domácího léčení. Prý bude prozatím stačit, když na terapie bude docházet," oznámil mi Luca další den večer. Moje pusa se roztáhla do širokého úsměvu a celá šťastná jsem ho objala. "Konečně nějaká dobrá zpráva," zašeptala jsem s hlavou stále položenou na jeho rameni.
Zdálo se, že se všechno kolem mě tak nějak stabilizovalo. Dokončovala jsem střední školu, pomáhala v restauraci, přebírala mamčinu práci, když jí nebylo dobře a snažila se udržovat skomírající komunikaci s Charlesem. Oslavili jsme Vánoce, uspořádali silvestrovský večírek pro místní a všechno šlo jako po drátkách.
"Adri!" ozvalo se z kuchyně asi půl hodiny před půlnocí. Vešla jsem do místnosti a našla Lucu, který z obří krabice tahal jednu láhev šampaňského za druhou. "Potřeboval bych trochu pomoct." Bez zbytečných řečí jsem přiložila ruku k dílu a začala vychlazené lahve nosit do jídelny, kde se konala akce.
"...tři, dva, jedna...Šťastný nový rok!" zakřičeli jsme všichni společně a přiťukli si nalitými skleničkami. Venku začali bouchat ohňostroje a já poodešla trochu bokem, abych mohla vytočit číslo s monackou předvolbou. Zvedl mi to asi po třetím zazvonění. "Charlie? Šťastný nový rok," řekla jsem do telefonu, ve kterém se rozléhala hlasitá hudba. "Adri? Počkej, neslyším tě," zahulákal a hovor típnul. Zmateně jsem koukala na černou obrazovku, která se pár sekund poté zase rozsvítila. "Už mě slyšíš?" zeptala jsem se. "Už jo. Šťastný nový rok, Adri," zaskřehotal. Byla jsem si téměř jistá, že byl dost opilý. Jeho jinak téměř perfektní italský přízvuk dost pokulhával. "Tobě taky. Kde teď jsi?" chtěla jsem vědět.
"Jsem s Jorisem a pár dalšími kamarády v klubu."
"Aha."
"Jo. No, doufám, že se taky bavíš. Budu už končit. Měj se," řekl a zavěsil. "Fajn, to byla hodně zbytečná konverzace," pomyslela jsem si.
