Léto 2016
"Luco!" zařvala jsem, těsně předtím, než mě bratr popadl kolem pasu a dost neelegantním způsobem hodil do bazénu. Vynořila jsem se zpod hladiny a zalapala po dechu. Na břehu se Luca i Charles smíchy popadali za břicha. "Měla jsem v kapse mobil, vy idioti," zasupěla jsem a vytáhla se na souš, kde jsem sebou plácla na trávu. "Ukaž, podívám se na něj," natáhl ruku Charles a já mu podala svůj telefon. Párkrát s ním zatřásl ve vzduchu a pak mi ho podal se slovy: "Funguje."
To léto bylo jedno z nejlepších v mém životě. Jelikož Leclercovi měli nějaké zařizování kvůli stěhování a jejich letní program stejně neskýtal žádnou velkou zábavu, půjčili nám Charlese na celou jeho letní pauzu. Já, Luca a Charlie jsme tak mohli strávit celých 14 dní v pronajatém apartmánu v Riccione. Samozřejmě i s rodiči, ale to byl jen malý kaz na jinak dokonalém plánu.
S rodiči jsme do Riccione jezdili každý rok ve stejném termínu, kam až moje paměť sahá. Vsadila bych se, že já i bratr jsme byli v Riccione počati. Každý rok sem jezdili davy italských rodin, a tak jsme si tu našli i spoustu přátel, se kterými jsme se vídali léto, co léto.
"Večer se sejdeme na pláži. Stará parta, jako vždycky," usmál se na mě Luca a položil svůj mobil zpátky na stolek vedle lehátka. "Co znamená stará parta?" zeptal se Charles a já mu nadšeně začala popisovat všechny členy naší dříve dětské, teď už teenagerské skupinky. "Určitě skvěle zapadneš, neměj strach," pošťuchovala jsem ho. "Já nemám strach," ušklíbl se a rýpnul mě prstem pod žebra. Zadívala jsem se na něj vražedným pohledem, ale hned zase povolila. Bylo mi 17, Charliemu 18 a bože, byl to ten nejhezčí kluk široko daleko. Jak si tam tak seděl, ve svých modrých plavkách, oči mu zářily a na tvářích mu vyrašily pihy od sluníčka. Nechtěla jsem se zamilovat, ale bylo to sakra těžké.
"...a tohle je Charles," představil Luca našeho Charlieho zbytku skupinky a všichni 3 jsme se usadili do kroužku, který se zformoval kolem malého táboráku na pláži. Gianna okamžitě zaměřila veškerou svoji pozornost na nově příchozího cizince. Byla tou nezvědavější holkou, co znám a nikdy se za to nestyděla. Prostě chtěla vědět o všech všechno a všichni museli vědět všechno o ní. "To už stačí, Gio," stiskl jí Marco jemně rameno poté, co se Charles začal nervózně vrtět na svém místě. "Nech ho trochu vydechnout." Charles mu poděkoval vděčným pohledem a posunul se nepatrně blíž ke mně. Při sebemenším pohybu se naše lokty dotkly a mnou pokaždé projel elektrický proud. Co to se mnou sakra je? Charles je kamarád, jenom kamarád.
"Pravdu nebo úkol, Adri?" zeptal se Matteo, když přišla řada na mě. "Ehm, pravda," špitla jsem. Nesnáším tyhle hry. Nikdy jsem je neměla ráda a nikdy je mít ráda nebudu. "Který z kluků tady ti připadá nejhezčí?" Pili jsme jen slabé ovocné pivo, ale najednou jsem si připadala, jako bych vypila celou láhev vodky. Zatočila se mi hlava. Hlasitě jsem polkla a přelétla pohledem všechny přítomné, až můj pohled přistál na Charlesovi. Můžu přece lhát, nikdo to nepozná. "Damiano," řekla jsem nakonec s očima stále upřenýma na Charlese. Ten se zatvářil podivně a sklopil pohled na jeho ruce v klíně. Za to Damiano se na mě šťastně zazubil. "Gio, pravda nebo úkol?" otočila jsem rychle pozornost na další na řadě.
"Takže já se ti líbím?" zeptal se později věčer Damiano, když se hlouček rozdělil na menší skupinky. Podívala jsem se na něj. Byl hezký, o tom žádná. Vlnité hnědé vlasy, šedé oči,... ale nebyl to náš Charlie. "Víš, neber si to špatně, ale nehledej v tom nic víc, prosím," řekla jsem opatrně. "Ty se mi totiž líbíš, Adri. Hrozně. Chtěl jsem ti to říct už dávno, ale..." zarazil se a najednou se naklonil ke mně. Jeho rty se lehce otřely o ty mé a...nic. Necítila jsem nic. Tedy není to tak úplně pravda, protože jsem cítila naprostou paniku, když moje oči opět našly Charlese, který se právě bavil s Lucou a oba nás pečlivě pozoroval.
