Leden 2024
"Tak kde je moje malá ségra?" ozvalo se od vstupních dveří a já rychlostí blesku zahodila knížku, málem převrhla hrnek s čajem a seběhla dolů, kde jsem skočila do náruče Lucovi. "To jsem ti chyběl tak moc?" smál se, když se mě po asi 2 minutách stále marně pokoušel setřást. "Neviděli jsme se mooooc dlouho," zaúpěla jsem a konečně ho pustila. "Kde je můj nejoblíbenější synoveček?" zacukrovala jsem na už skoro čtyřletého klučinu, který se držel za ruku své maminky. Elio jako by Lucovi z oka vypadl. Stejné světle hnědé vlasy, stejné hnědozelené oči, stejný šibalský úsměv. Počechrala jsem mu vlásky a objala Alessandru, která snad byla krásnější pokaždé, když jsem ji znovu viděla. "Ráda tě zase vidím, Adri," usmála se a já jí úsměv oplatila.
"Co je nového v Římě?" zeptal se táta Lucy a Alessandry u společné večeře. "No," začala Alessandra a podívala se na svého manžela. "Luca vám to chtěl říct až na oslavě, ale já si myslím, že je to lepší říct už teď."
Vytřeštila jsem oči a sjela pohledem na její zakulacené bříško, které si mimoděk pohladila. "Pane bože, gratuluju," vyskočila jsem ze své židle a oba je postupně objala. Neuniklo mi, jak oba září štěstím, zatímco táta se stále tváří poněkud nechápavě. "Budeš dvojnásobný děda, tati," objasnil mu to Luca se samolibým úšklebkem a všichni jsme mohli sledovat, jak táta pookřál.
Snažila jsem se z Alessandry vytáhnout všechny informace o těhotenství, ale nebyla kdovíjak sdílná, takže jsem zkusila zatlačit na Elia, ale ten mi místo toho začal povídat o tom, jak moc se mu líbí Sasha ze školky. Nakonec jsem uznala svoji porážku a přestala se vyptávat. Místo toho jsem na stole rozložila Monopoly a pustili jsme se do nelítostného boje, při kterém šlo o vše, především pak o rodinnou čest.
Brzy ráno, den před oslavou, mi zazvonil telefon. Poslepu jsem ho nahmatala na nočním stolku a odmítla hovor. Otočila jsem se na druhý bok a v tu chvíli telefon zazvonil znovu. "To si snad děláš..." Naštvaně jsem hovor přijala a zabručela: "Haló."
"Koukám, že ses vyspala do růžova," ozval se na druhé straně Charlesův hlas.
"Proč mi voláš v šest ráno?"
"Protože se nudím a chtěl jsem vymyslet dnešní plán."
"Já ti klidně řeknu, jaký je dnešní plán. Ještě budu tak 2 hodiny spát, pak se nasnídám a potom budu až do večera pomáhat v kuchyni, chystat jídlo na zítřejší oslavu. Jestli se tak moc nudíš, můžeš přijet pomáhat," vypálila jsem na něj.
Řekl jenom: "Tak jo." A zavěsil. Celá zmatená jsem se pokusila znovu usnout, ale po tom znepokojivém rozhovoru se mi to už nepodařilo. Charles chce pomáhat s vařením? Ten Charles, který neumí uvařit ani těstoviny, aniž by při tom nezlikvidoval půl kuchyně? Ještě asi hodinu jsem se převalovala, a nakonec jsem usoudila, že už bude nejlepší vstávat.
V županu jsem sešla do kuchyně, kde jsem si uvařila cappuccino a ze zásob si vzala sladké pečivo. Posadila jsem se na gauč a rozložila si na klíně knihu. Ještě jsem nestihla vypít ani polovinu šálku, když se ozvalo nesmělé ťukání na okno. Za sklem na mě koukala Charlesova hlava schovaná v šedé pletené čepici a ve tvářích měl ďolíčky od toho otravně širokého úsměvu. S povzdechem jsem položila knihu a hrnek na stůl a šla mu otevřít. "Nemyslela jsem si, že vážně přijedeš," podotkla jsem a šla uvařit kávu i pro něj. "Pár rukou navíc se vždycky hodí, ne?"
"Nevím, jestli zrovna tvůj pár rukou je úplně pozitivní bonus," řekla jsem popravdě a položila na stůl druhé cappuccino a sladký rohlík. "Díky," prohodil a pustil se do snídaně. "Sexy župan, mimochodem," ušklíbl se a já sklopila pohled na svůj hnědý plyšový župan s medvědíma ušima na kapuci. Vrhla jsem po něm nepřátelský pohled a snažila se ho dál ignorovat. Pokud jsem se o Charliem něco za ty roky naučila, je to fakt, že má neskutečný talent otravovat ostatní lidi, i když si nepřejí být vyrušováni.
"Co to čteš?" zeptal se po chvíli ticha. Protočila jsem očima a ukázala mu přebal knihy. "Fyzioterapie u sportovců?" přečetl nevěřícně a já nadzvedla obočí. "Odkdy tě zajímá fyzioterapie?"
"Od té doby, co z ní mám titul?"
"Ty máš vystudovanou fyzioterapii?" vykulil oči.
"Vážně máme hodně co dohánět," ušklíbla jsem se a Charles se zasmál. "Já jezdím za Ferrari ve Formuli 1," dodal. "Vážně? Nepovídej!" zatvářila jsem se šokovaně a v tu chvíli vtrhl do místnosti nejdřív Elio v pyžamu a hned za ním rozcuchaný Luca oblečený jen v tričku a trenkách. "Buongiorno," upozornil na sebe Charles předtím, než stihl být svědkem násilí na dětech, když Luca konečně dohnal Elia a popadl ho za obě paže, aby ho odvlekl zpátky do pokoje se umýt a obléct. "Ahoj, Charlie. Co tu děláš tak brzo?" zeptal se můj bratr a oba si nás nevěřícně změřil. "Přišel jsem pomoct s chystáním na zítra," vysvětlil mu Charles a Luca se zatvářil stejně šokovaně, jak bych od něj očekávala. "Ty chceš pomáhat s vařením?" zasmál se Luca a Elio se mu mezitím vysmýkl a utekl neznámo kam. "Proč jste z toho všichni tak vyděšení?" nechápal Charles.
