Za chvíli nás čeká druhá letošní kvalifikace, tak pojďme všichni spoečně držet palce! 🤞
Užijte si kapitolu.
-B. ❤
Srpen 2024
Nastoupila jsem zpět do auta, stále ještě naoko naštvaná. Překřížila jsem si ruce na prsou a tvrdohlavě zírala z okýnka na okolní krajinu. "Ale no tak, Adri," zamručel Charles a nastartoval motor. "Vedla sis docela dobře. Měla jsi nejrychlejší kolo pod minutu. To je obstojný čas," pokračoval a položil mi opět svoji dlaň na stehno. Cítila jsem na kůži příjemné teplo, a to mi stačilo k tomu, abych se na něj otočila a zářivě se na něj usmála. "Nejsi naštvaná?" zeptal se a já s úsměvem zakroutila hlavou. Vzala jsem jeho obličej do dlaní a vášnivě ho několik desítek vteřin líbala na rty. Ani jsem si neuvědomila, co dělám a sjela mu rukou do klína, kde jsem nahmatala jeho napůl tvrdý penis. Charles sebou trhnul a rychle se odtáhnul ode mě. "Asi bychom toho měli nechat," prohlásil a přeskočil mu při tom hlas. "Tohle auto nemá zatmavený skla," dodal rychle a já se rozesmála. "To je motivace, abys konečně šlápnul na plyn a dovezl nás do Maranella rychleji," ušklíbla jsem se a on se mnou.
"Tati?" houkla jsem do dveří garáže a očekávala, zda odněkud neuslyším zvuky, které by mohly odhalit tátovu přítomnost. Když jsem ho nenašla ani tam, vrátila jsem se zpět do obýváku, kde jsem se potkala s Charlesem. Ten měl za úkol obejít vrchní obytné patro a pátrat po mém otci tam. Místo toho seděl na gauči a pusu měl plnou sušenek, které na stole ležely kdoví jak dlouho. "Charlie? Našel jsi ho?" zeptala jsem se a strčila si do úst taky jednu sušenku. Párkrát jsem zkousla, zatvářila se znechuceně a vyplivla hmotu do papírového kapesníku. "Vždyť jsou minimálně 2 měsíce prošlý. Jak to můžeš jíst?" divila jsem se, ale Charlie jen pokrčil rameny. "Dlouhá cesta. Mám hlad a nízkej cukr." Zakroutila jsem hlavou a s povzdechem se zabořila do sedačky. "Kde může být? Vždyť jsem mu psala, že už se blížíme," spekulovala jsem. Zrovna jsem se chystala znovu vytočit jeho číslo, když se z patra ozvala rána. Podívala jsem se na Charlese, který na chvíli zamrznul a trochu zblednul. "Byl ses vůbec podívat nahoře?" zeptala jsem se ho znovu a on razantně přikývl. "Na tisíc procent tam nikdo není."
"Charlie?! Byl ses podívat nahoře?"
"Byl, Adri. Fakt jsem tam nikoho nenašel. Třeba si jen táta pořídil kočku nebo něco."
"Kočku? Co to plácáš?" zakroutila jsem hlavou a vyskočila na nohy. Charles mě napodobil a chytil mě za zápěstí. "Nemyslím si, že bys tam měla chodit," zašeptal.
"Proč ne?"
"Věř mi. Dovedu si představit, jak budeš reagovat a rád bych tě toho ušetřil."
Celá zmatená jsem se na něj zamračila, vytrhla se mu a zamířila po schodech do tátovy ložnice. "Adri!" zařval Charles a rozběhl se za mnou. Šramocení v ložnici jako na povel ustalo. "Tati?" zvolala jsem klidně a zaťukala na dveře, než jsem odhodlaně vzala za kliku a otevřela dveře.
Naskytl se mi pohled na mého otce snažícího se ustlat obě strany manželské postele. Měl rozepnutou košili i pásek od kalhot a jinak vždy perfektně učesané vlasy byly rozčepýřené, jako by právě vstal. "Ahoj?" upozornila jsem na sebe. Táta se na mě otočil se směsicí nadšeného a vyděšeného výrazu a přešel ke mně, aby mě mohl obejmout. "Ciao, cara. Jaká byla cesta? Jste tu brzy," řekl a se zvláštním pohledem se obrátil na Charlese, který se objevil vedle mě. "Řídil Charles," řekla jsem, protože to samo o sobě stačilo jako vysvětlení brzkého příjezdu. Těkala jsem pohledem mezi Charliem a svým tátou, až jsem to konečně nevydržela a zeptala se: "Co se tady sakra děje?"
"Promiň, snažil jsem se ji zadržet," špitl Charles rezignovaně.
"Tati?" podívala jsem se přímo na něj.
"Cara, počkejte na mě prosím dole," řekl táta, vystrčil nás oba ze dveří a zabouchl za námi.
Seděli jsme s Charlesem na gauči a já nevěděla, jestli jsem víc naštvaná na něj, protože se proti mně spiknul s mým vlastním otcem, nebo na tátu, protože mi něco tají. O pár minut později se ozvaly kroky na schodech a já okamžitě otočila hlavu, abych se mohla podívat na tátu. Konečně už byl upravený a slušně oblečený, ale nebyl to stav jeho zevnějšku, co mě zarazilo nejvíc. Pár kroků za ním se objevila další postava. Byla to žena. Přesněji řečeno elegantní dáma kolem padesátky s kaštanovými vlasy, veselýma hnědýma očima, vráskami kolem očí a úst. "P, tohle je Adri, moje dcera. Adri, tohle je Paola, moje...přítelkyně," slyšela jsem v jeho hlase obavy. Věděla jsem, že se děsí toho, jak budu reagovat. A upřímně řečeno, část mě s tím chtěla bojovat a vyčíst mu, že přece nemůže nahradit mamku. Ale moje více racionální část okamžitě pocítila radost a klid. "Moc mě těší, Paolo," usmála jsem se na ni a objala ji. Koutkem oka jsem viděla, jak si Charles s tátou vyměnili nechápavé pohledy. Podceňují mě a moji sebekontrolu, to si budu pamatovat.
"Známe se už pár let, ale ani jeden z nás ještě nebyl připravený na víc než rozhovor nad šálkem kávy nebo skleničkou vína," dal se do vysvětlování táta později večer, když Paola po večeři odešla domů. "Před pár měsíci se ale něco změnilo a od té doby se vídáme častěji, a i kvůli jiným věcem než rozhovorům," "Tati!" zaúpěla jsem, ale ústa se mi roztáhla do širokého úsměvu. "Máš ji rád, tati?" zeptala jsem se.
"Mám, cara," usmál se opatrně. Naklonila jsem se k němu a sevřela ho v pevném objetí. "Mám z tebe radost. Zasloužíš si být zase šťastný."
