Leden 2024
Poté co jsme všichni společně vypili kávu a posnídali, Charles oznámil, že bude muset vyrazit do Maranella. Na chvíli jsem se zamyslela, ale pak se zeptala: "Vadilo by ti svést mě za mamkou?" Charles se na mě podíval a přikývl: "Jasně. Počkám, než se nachystáš." Vyběhla jsem do svého pokoje, kde jsem se teple oblékla, protože jsem se plánovala vrátit zpátky pěšky. Přímou čarou přes louky to byla ze hřbitova jen krátká procházka na asi půl hodiny.
"Můžeme se ještě stavit v květinářství?" zeptala jsem se opatrně, než jsme vjeli do města. Charles znovu jen přikývl a o chvíli později zastavil na kraji silnice před malým květinářstvím. Vystoupila jsem, přešla ulici a vešla dovnitř. Okamžitě mě omámila nádherná vůně a slečna za pultem se na mě přívětivě usmála. "Buongiorno. Co si budete přát?" zeptala se a já vyslovila svůj požadavek.
Vrátila jsem se k bílému Ferrari a posadila se zpátky na místo spolujezdce. "Tvoje oblíbené," špitl Charles a já se na něj překvapeně podívala. "Něco si pamatuju," zasmál se. "A navíc je to jméno vašeho penzionu." Nezbylo mi než se zasmát taky.
"Mám jít s tebou?" zeptal se, když zastavil na parkovišti před hřbitovem. "Jestli chceš," pokrčila jsem rameny a vyskočila z auta. Slyšela jsem, že vystoupil taky, ale nečekala jsem na něj a zamířila rovnou ke vstupní bráně. Vešla jsem do uličky, ve které se nacházela moje maminka a s jistotou našla kamennou desku s nápisem Silvia Rossi * 6 settembre 1976 † 25 febbraio 2019. "Ahoj mami," zašeptala jsem a do skleněné vázy umístila kytici žlutých růží. Dívala se na mě z malého orámovaného obrázku na desce a usmívala se, jako by ji nic na světě netrápilo. Utěšovalo mě, že teď ji už opravdu nic netrápí. Na zádech jsem ucítila teplou dlaň, a i když to byl jen lehký dotek, velmi mě uklidňoval. "Když mi Luca napsal, co se stalo, chtěl jsem všeho nechat a přijet za tebou," zašeptal Charles a já si povzdychla. Nechtěla jsem se o tom zase bavit, ne tady. "Už jsem byl v Maranellu, ale ztratil jsem odvahu a místo toho šel sem." Zvedla jsem hlavu a šokovaně se na něj podívala. "Myslel jsem si, že jsem ten poslední člověk, kterého bys v takové chvíli chtěla vidět." Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a otočila se proti němu. Pak jsem bezmyšlenkovitě přistoupila blíž, omotala svoje paže kolem jeho pasu a zabořila obličej do jeho hnědé péřové bundy. Objal mě kolem ramen a pevně mě držel blízko u sebe, dokud jsem se neodtáhla.
"Kdy odjíždíš?" zeptala jsem se na otázku, která se nabízela po celou dobu jeho nečekaného pobytu u nás doma. "Pozítří odlétám na testy do Barcelony," přiznal a čekal na moji reakci. "Doufám, že všechno půjde dobře," usmála jsem se, i když jsem vůbec neměla chuť se usmívat.
"Adri," začal.
"Tak jo, ráda jsem tě zase viděla."
"Nedělej to," zakroutil hlavou.
"Nedělej co?"
"Neukončuj to takhle. Chci tě zase zpátky ve svým životě."
Povzdychla jsem si a podívala se mu do očí. Odráželo se v nich ostré zimní slunce a vypadaly teď skoro modré. Nikdy jsem nedokázala správně popsat barvu jeho očí. Jako by se měnily podle světla a jeho nálady.
"Jestli máme hrát roli v životě toho druhého, tak ji hrát budeme. Ale Charlie..." zaváhala jsem. "Nechci být jediná, kdo se o to snaží." Přikývl a rychle si mě přitáhl do dalšího obejmutí. Jako už tolikrát předtím jsem se nadechla jeho vůně.
Cesta zpátky mi trvala déle než obvykle, protože jsem se ztrácela ve svých vlastních myšlenkách. Moji mysl tentokrát nezahlcovaly smutné vzpomínky na mamku, jak to bylo většinou po cestě ze hřbitova. Tentokrát jsem nemohla myslet na nic jiného než na Charlese. Na Charlese a jeho úsměv, jeho oči, jeho vlasy, vůni. Na jeho paže ovinuté kolem mě. Prostě na něj celého. A bohužel jsem se nedokázala zbavit tíživého pocitu, že o něj zase přijdu. Měla jsem strach, že těch pár dní zase zmizí jako pára nad hrncem, stejně jako tenkrát zmizel Charles.
