Takžeee...tohle píšu den po oznámení přestupu Lewise Hamiltona do Ferrari a zajímá mě váš názor. Já totiž pořád nevím, co si o tom myslet 😀. Tohle je bezpečný místo, klidně se podělte os svoje myšlenkové pochody 😀
Díky, že čtete tenhle příběh 😊
❤ -B.
Leden 2024
Zbytek večera jsem strávila příležitostným obsluhováním hostů a důkladným ignorováním tetičky Francescy. Charliemu jsem se naštěstí vyhýbat nemusela, protože ten byl v neustálém obklopení přítomných mužů, kteří ho zahlcovali otázkami ohledně nové sezóny Formule 1. Nevypadal ale, že by mu to nějak zvlášť vadilo. Ochotně jim vyprávěl všechno, co mu připadalo vhodné vypustit do světa.
"Aspoň někdo se baví," prohodil Luca směrem k Charlesovi, když odnášel hromadu špinavých talířů do kuchyně. Popadla jsem pár použitých skleniček, podržela mu dveře a vytratila se z jídelny společně s ním. "Je tu jako host, ne jako obsluha," pokrčila jsem rameny a Luca se na mě zamračil. "Taky bych tu jednou chtěl být jako host," zamručel a začal talíře rovnat do myčky. "Co jsem to předtím vyrušil? O čem jste s Charlesem mluvili?" zeptal se, když myčku konečně zavřel a opřel se zády o pracovní desku. "Vůbec nevím, o čem to mluvíš," zakroutila jsem hlavou a hledala cokoliv, čím bych se mohla zaneprázdnit. "Moc dobře víš, o čem mluvím," ušklíbl se a podíval se mi hluboko do očí. "Myslel jsem, že to máš uzavřený a nic k němu necítíš."
"Jasně, že ne. Proč bych k němu měla něco cítit?"
"Adri," vzdychl, popošel ke mně a donutil mě se na něj podívat. "Jestli ho máš pořád ráda, tak..." "Nemám, jasný? Vůbec nic k němu necítím," zarazila jsem ho a zamračila se. Díval se na mě tak, jak to umí jen Luca. Je to můj bratr, zná mě líp než kdokoliv jiný. "Jen jsem ti chtěl říct, abys to zbytečně nekomplikovala," usmál se, poplácal mě po rameni a zmizel ve dveřích.
Abych to zbytečně nekomplikovala? Abych nekomplikovala co? Neviděla jsem ho roky. Vymazala jsem ho ze svého srdce a potřebuju mnohem víc, než to, že je ochotný pomáhat na rodinné oslavě, abych ho pustila zase zpátky. Nemůžu si dovolit další zklamání. A rozhodně si nemůžu dovolit, abych o něj zase přišla.
"To byl ale den," ulevil si táta, když se zavřely dveře i za posledním hostem. Shodou okolností za tetičkou Francescou, která mi ještě před odchodem stihla vtisknout do ruky papírek s telefonním číslem. Usmála jsem se na ni a lísteček zmačkala do miniaturní kuličky. Sbohem Giuseppe.
"Můžu u vás přenocovat?" zeptal se ostýchavě Charles, když jsme uklidili poslední nádobí, sfoukli poslední svíčky a zhasli poslední světla v restauraci. "Samozřejmě," usmál se na něj táta. "Chceš připravit pokoj nebo ti stačí gauč?"
"Váš gauč je docela pohodlný. Díky, Davide," odpověděl a naše pohledy se na vteřinu setkaly. Nikdo se nad jeho odpovědí naštěstí nepozastavil. Alessandra se rozloučila a odešla za již spícím Elim a po chvíli ji následoval i táta. Luca odkudsi donesl přikrývku a polštář a obojí hodil po Charliem. Pak zahlásil: "Dobrou." a zmizel taky.
"Ty ještě nejsi unavená?" zeptal se Charles, když jsem několik minut jen tiše stále a zírala na bílou stěnu. "Cože?" zeptala jsem se a Charles se ušklíbl.
"Ptal jsem se, jestli si ještě nechceš pustit nějaký film." Věděla jsem, že se na to předtím neptal, ale přesto jsem koukla na hodiny, které ukazovaly něco málo před půlnocí, a nakonec jsem přikývla. "Máš nějaké preference?" zeptala jsem se ho poté, co se spustil Netflix. "Ani ne," zabručel a uvelebil se na pohovce. Klikla jsem na první film v sekci nejsledovanějších a doufala, že to nebude úplná blbost. Byla to blbost, takže jsem si ani nestihla uvědomit, že usínám.
Probudila jsem se úplně rozlámaná s cizí rukou kolem pasu. Měla jsem ztuhlý krk a odkrvenou levou ruku, na které jsem si nejspíš celou noc ležela. Za okny už bylo světlo a hodiny na zdi ukazovaly skoro devět. Na zátylku jsem cítila, jak mě šimrá Charlesův dech a jeho ruka na mém pase se trochu pohnula a stiskla mě pevněji. Bože, do čeho se to zase pouštím. Než jsem se stihla vymotat z peřiny a zvednout z gauče, objevil se v místnosti Luca. Chvíli mu trvalo, než si mě všimnul, ale pak jen nadzdvihnul jedno obočí a ukázal mi palec nahoru. Protočila jsem očima, sundala ze sebe Charlesovu paži a postavila se na nohy. Důrazně jsem se na bratra podívala, aby mlčel a gestem mu ukázala, ať jde do kuchyně, kam jsem vzápětí vyrazila taky.
"Jenom jsme usnuli u filmu, nic víc," prohlásila jsem, než stihl Luca začít mluvit první. "Já vůbec nic neřekl," ohradil se.
"Neřekl, ale myslel sis to."
"Já si nemyslím vůbec nic. Vůbec si nemyslím, že jsi do něj furt zblázněná a jenom si zbytečně prodlužuješ utrpení. Vůbec nic takového si nemyslím."
"Nejsem do něj zblázněná!" zakřičela jsem šeptem a Luca mezitím zapnul kávovar. "Prostě si jen s Alessandrou myslíme, že vy dva si nutně potřebujete promluvit," řekl. "Tys o tom mluvil s Alessandrou?" zděsila jsem se.
"Je to moje žena! A nic jsem jí říkat nemusel, taky má oči."
"Já do něj ale vážně nejsem zamilovaná," zaúpěla jsem a vytáhla z horní skříňky dva malé šálky na cappuccino.
