Vuhů! První závodní víkend za námi, dalších 23 před námi. Tak co na Bahrajn říkáte? Za mě vlastně asi dobrý, aspoň víme, že Ferrari je druhý nejlepší tým. Co se Charlese týče, asi můžeme být rádi za 4. místo s tím, jaké problémy měl. Příští sobotu to už určitě budou stupně vítězů...že jo? 😂
No nic, užijte si kapitolu a přeji krásný nový týden 😊-B. ❤
Květen 2024
Podle mě jsou v životě dva druhy nejsilnějších a nezapomenutelných vzpomínek. Ty, které jsou silné, protože se vám stalo něco hrozného a ty, které jsou silné, protože se stalo něco úžasného. V tomhle případě to byla ta druhá možnost. 26. května 2024 se tak pro mě navždy zapíše jako den, kdy Charles konečně vyhrál Velkou cenu Monaka.
Nutno říct, že už včerejší kvalifikace nám slibovala skvělý výsledek, když ji Charlie dokončil v druhém nejrychlejším čase. Nikdo ale nejspíš nečekal, že ještě před první zatáčkou závodu převezme od Maxe vedení, a to nepustí až do cíle. Pokud byl Charles doteď korunním princem Maranella, odteď byl i králem Monaka.
Stála jsem s Lorenzem, Arthurem a Pascale za bariérami a čekala, až Charles zaparkuje u cedule s číslem jedna, vyskočí z auta a obejme nás. Konečně se objevilo červené Ferrari s číslem 16 a Charlie se rozběhl za námi. Skočil po obou svých bratrech, objal svoji maminku a některé další členy týmu a pak se konečně postavil přede mě. Už v tu chvíli jsem se usmívala jako blázen, ale když si zvednul hledí přilby a já viděla, jak se mu kolem očí vytvořily vrásky od smíchu, skočila jsem mu kolem krku. "Jsem na tebe tak neskutečně pyšná. Podívej, jak jsou díky tobě všichni šťastní. Miluju tě," říkala jsem spíš sama sobě, protože jsem si nebyla jistá, jestli mě vůbec slyší. Když se mi ale podíval do očí, byla jsem přesvědčená o tom, že ano.
Charles nechal k příležitosti svého triumfu zarezervovat jeden z klubů ve městě jen pro vybranou společnost. Samozřejmě šlo o všechny piloty, rodinu a přátele, velkou spoustu přátel, a pár více či méně známých osobností. Jelikož jsem se trochu bála, že se mnou Charles nebude moct strávit moc času kvůli tomu, jak žhavé zboží zrovna byl, požádala jsem o doprovod i Sarah a Kalu. Ne, že bych je musela nějak dlouze přemlouvat.
Nakonec se ode mě ale Charles skoro celý večer nehnul a když už ho někdo žádal o pozornost, odhodlaně mě všude tahal s sebou. Naštěstí kamarádky nevypadaly, že bych jim nějak zásadně chyběla, protože na střídačku tancovaly buď spolu nebo s kýmkoliv, kdo se vyskytnul v jejich osobním prostoru.
Nemohla jsem si nevšimnout, jak Charlie doslova svítí. Jeho oči měly najednou mnohem zelenější a světlejší barvu než obvykle, tváře měl zdravě růžové, pleť tak akorát lesklou a vlasy dokonalé jako vždycky. K tomu všemu z něj vyzařovalo neuvěřitelné charisma a spokojenost. Nemohla jsem se na něj vynadívat a bylo mi jasné, jak divně musí moje pohledy působit pro okolí. Ale mně to bylo jedno. Charles je můj kluk a můžu si na něj koukat, jak chci. Koneckonců na něj můžu klidně i sahat, jak chci a dělat spoustu jiných věcí, jak chci. Pokaždé, když zachytil můj pohled, usmál se na mě a sklonil se, aby mě mohl políbit na tvář, na rty, do vlasů, prostě kamkoliv se zrovna trefil.
"To byl ale den," prohlásila jsem v lehce podnapilém stavu, když Charlie odemykal dveře od bytu. Sarah s Kalou odjely už před několika hodinami taxíkem a byla bych bývala jela s nimi, ale zatraceně se mi nechtělo odjet bez Charlese a ten trval na tom, že nemůže odjet, když je party na jeho počest. "A noc," zamručel Charles a zívnul si. "Na tohle jsem už stará," zaúpěla jsem, skopla boty z nohou, zakymácela se a nebýt Charlese a jeho silných paží, skončila bych na podlaze. "Opatrně," ušklíbl se a pokusil se mě znovu postavit na vlastní nohy. Věděla jsem, že jsme toho oba vypili dost podobně, jenže on je o hlavu vyšší, o pár kilo těžší, a hlavně má spalování vrcholového sportovce. Oproti tomu já jsem jen já.
Dovedl mě do kuchyně a posadil mě na židli, zavřel dveře do pokoje pro hosty, kde spaly moje kamarádky, napustil do sklenice vodu a položil ji přede mě. "Vypij to," rozkázal a já ho poslechla. Když jsem dopila, napustil sklenici znovu a opět ji postavil přede mě s drobným pokynutím rukou. "Už nemám žízeň," namítla jsem. "Vypij to," ušklíbl se a pobaveně pozoroval, jak do sebe s odporem klopím i druhou sklenici vody. "Později mi poděkuješ," zašeptal a než jsem se nadála, chytil mě pod rameny a pod koleny a vzal mě do náruče. "Co blbneš?" vypískla jsem, ale on mě utnul pohledem a kývl ke dveřím obydleného pokoje. Zahihňala jsem se, chytila se ho kolem krku a nechala se odnést do ložnice.
Postavil mě čelem k zrcadlu a stoupnul si za mě. Párkrát mě zezadu políbil na krk a jemně přejel konečky prstů po mých odhalených ramenech. V zrcadle jsem sledovala, jak soustředěně a mučivě pomalu rozepíná zip na mých zádech a potom mi pomalinku stáhl každé ramínko zvlášť, aby mohly šaty samovolně klesnout k mým kotníkům. V tu chvíli, jako by mě někdo polil ledovou vodou, jsem úplně vystřízlivěla. Navázala jsem s ním v zrcadle oční kontakt a oba jsme se ve stejnou chvíli usmáli. Otočila jsem se k němu a bez jediného zaváhání mu přetáhla přes hlavu jeho bílé tričko. I když na těm bílá trička vypadají skvěle, jsou chvíle, kdy bílá trička patří na zem.