Březen 2024
Stála jsem u velké obrazovky a sledovala průběh Velké ceny Saudské Arábie. Bylo to napínavé, ale ne zas tolik, aby mi z toho bylo na omdlení. Max Verstappen měl v čele celkem pohodlný náskok a do konce závodu zbývalo jen 7 kol, pokud se nestane nic zvláštního, vyhraje závod a dotáhne ztrátu na Charlese, kterou měl z prvního závodu. Byl to právě Charles, kdo jel na druhém místě, ale neustále na něj dorážel George Russel. Charles si stěžoval do vysílačky, že pneumatiky toho začínají mít dost, ale jen o pár vteřin později podal stejné hlášení i Russel. Carlos Sainz bohužel kvůli kolizi s Estebanem Oconem musel už po prvních pár kolech ze závodu odstoupit.
Charles dojel druhý a bylo na něm vidět, že není úplně spokojený. "Být druhý znamená být tím prvním, kdo prohrál," řekl mi jeden z mechaniků, když jsem mu později pomáhala rozhýbat zablokovaný krk. "Já vím, ale je to přece teprve druhý závod. Nic to neznamená," kroutila jsem hlavou. Jesse se na mě nevěřícně podíval. "Zkus tohle říct před Charlesem," zasmál se.
Ten večer za mnou Charlie na pokoj nepřišel. Místo toho jsem si sbalila věci a šla brzy spát, abych mohla ráno odletět s některými dalšími členy týmu zpátky do Itálie. Ostatní letěli z Džiddy rovnou do Melbourne, ale já se rozhodla využít víc než týden volna a navštívit tátu. Umíral zvědavostí z toho, jak víkendy F1 probíhají a kvůli omezenému času jsem neměla zatím příležitost mu sdělit všechny podrobnosti.
"Je to hrozný chaos. Bude mi trvat dlouho, než se pořádně zorientuji," vysvětlila jsem tátovi u šálku kávy. "Je to podnik vedený bandou Italů, co bys čekala," degradoval můj otec vlastní národ, ale měl vlastně pravdu. Ve Ferrari to fungovalo o něco líp než ve většině oblastech veřejné správy v Itálii, ale ne zase o moc. "Jsou tam na tebe aspoň hodní?" zeptal se. "Jsou," usmála jsem se. Později jsem ještě zavolal Kale a Sarah, aby na mě hned v první otázce stihly vybafnout, zda-li jsem to už dala dokupy s Charlesem. "Ne. Nebyl ani čas si pořádně promluvit," uklidnila jsem je k jejich zklamání. Pak mi položily další desítky dotazů ohledně Velké ceny a já jim mile ráda všechny zodpověděla.
Ve středu jsem vyrazila do Maranella, abych mohla s ostatními probrat plány na následující týdny. Terapeutka, kterou jsem měla dočasně zastupovat bohužel musela oznámit, že se její zranění protáhlo a nebude se tak moct vrátit ještě minimálně 2 měsíce. Na jednu stranu mi jí bylo líto, ale sobecky jsem byla trochu ráda, že mám teď alespoň nějakou jistotu práce. Thomas mi udělal prohlídku celé továrny a zázemí. Byla jsem tu kdysi dávno na prohlídce jako obyčejný turista, ale tentokrát jsem byla ohromená úplně stejně. Atmosféra mě začínala pohlcovat a už jsem se nemohla dočkat další velké ceny.
"Kde jsi?" zeptal se mě Charles do telefonu ve čtvrtek odpoledne. "Kde bych byla. Doma," oznámila jsem mu nechápavě.
"Budeš mít čas tak za hodinu až skončím na simulátoru?"
"Ty jsi neletěl do Austrálie?"
"Ne. Co bych tam dělal? Tak budeš mít čas nebo ne?"
Zněl vystresovaně a zaneprázdněně, ale i tak jsem souhlasila s tím, aby po tréninku přijel k nám.
Přesně o hodinu a půl později zazvonil někdo na zvonek. Seběhla jsem ke dveřím a otevřela, aby dovnitř mohl vstoupit Charles s jednou žlutou růží v ruce. Usmál se na mě, a kytku mi podal. "Děkuji," usmála jsem se taky. "To teď je nějaká nová tradice? Dávat mi kytky?" zeptala jsem se s trochu provokativním tónem. "To je za to, jak jsi zvládla svůj první pracovní víkend. Všichni jsou z tebe úplně nadšení," ušklíbl se a prošel kolem mě do obýváku. "Ciao, Davide!" zavolal na mého tátu do restaurace. Ten jen strčil hlavu do dveří, s úsměvem na Charlese zamával a zase se šel věnovat své práci. Vytáhla jsem z poličky úzkou skleněnou vázu, napustila do ní vodu a strčila do ní květinu. "Vlastně jsem se tě potřeboval na něco zeptat," řekl najednou Charles a nacpal si do pusy sušenku, která ležela na talíři na kuchyňské lince. Nadzvedla jsem obočí a počkala, než dožvýká, aby mohl pokračovat. "Andrea, můj trenér, má teď pár dní volno kvůli nějaké viróze nebo co. Mohla bys se mnou zítra absolvovat můj trénink?" zeptal se a kouzelně se usmál i s těmi jeho pitomými ďolíčky. Moc dobře si uvědomoval, že tomuhle úsměvu neodolám, a taky měl pravdu. "Nejsem si jistá, jestli tvůj trénink vůbec přežiju, natož abych ti byla v něčem nápomocná," znejistěla jsem a Charles se nahlas rozesmál, což mě znejistilo ještě víc. "Bohatě mi bude stačit, když se se mnou proběhneš a pak na mě budeš dohlížet, abych se nezranil. Nemusíš se mnou zvedat těžký váhy," ušklíbl se provokativně. Dívat se na něj jak se potí při cvičení, bych asi mohla vydržet. "Tak jo," souhlasila jsem nakonec a tušila, že tohle bude výhra spíš pro mě než pro něj.
