Pár emotivních slov na začátek:
1. Včerejší závod? 👏Odmysleme si Red Bully a je to výsledek snů. A to co předvedl Ollie? Můj bože! 😍
2. 3000 přečtení?! Jako vážně? Když jsem s tímhle příběhem začínala, vůbec jsem nevěděla, co tím vlastně sleduji. Takže vám chci moc poděkovat a jsem strašně ráda, že pořád čtete dál a příběh se vám líbí. 😊
3. Chtěla jsem si neděle udělat volné a nevydávat kapitoly, ale i díky vám mě to tak baví, že prostě musím psát!
Užijte si kapitolu
-B. ❤
Srpen 2024
"To snad nemůžeš myslet vážně? Jak to mamce můžeš udělat?" "Luco!" okřikly jsme společně s Alessandrou mého bratra. "Luco, nevím, co po mně chceš. Je to už víc než 5 let..." "To je přece jedno!" křičel Luca a malý Elio si rukama zakrýval uši, aby nemusel poslouchat svého tátu a dědu, jak se hádají. "Půjdeme si hrát ven, jo?" Charles ho popadl do náruče, pokynul mi hlavou, abych je následovala a společně jsme vyrazili na zahradu, kde už hádku nebylo možné slyšet. "Proč se hádají?" zeptal se čtyřletý Eli a zvědavě koukal na Charlese a na mě. "To je složitý," začala jsem, ale Charlie mě přerušil: "Děda si našel novou paní a tátovi se to nelíbí." "Myslíš, že je nutný, mu to vysvětlovat?" obořila jsem se na Charlese, který jen pokrčil rameny. Povzdychla jsem si a s obličejem v dlaních se posadila na lavičku pod slunečníkem. Zhluboka jsem se nadechla a přemýšlela nad tím, jak může můj starší bratr, který se vždy choval mnohem víc racionálně než já, reagovat takhle vyhroceně na tak malichernou věc. Mamka umřela před víc než pěti lety. Vážně si Luca myslí, že táta zůstane do konce života sám?
"Taky bych jednou chtěl řídit tak rychle jako ty," prohlásil Elio, když s Charlesem dozávodili na fiktivní autodráze se dvěma malinkými modely autíček. "Vždyť jsi vyhrál," ušklíbl se Charles. Právě absolvoval nejspíš jediný závod, ve kterém ho mohl porazit čtyřletý kluk. Nejspíš proto, že pravidla určoval právě Elio a nedalo se říct, že by byla kdovíjak konzistentní. Pořád ještě jsem seděla na lavičce a se zájmem je oba pozorovala. Věděla jsem, že Charles zbožňuje děti. Bylo to tak vždycky. Ale sledovat ho, jak se chová k Elimu způsobovalo v mém nitru dosud nepoznané pocity. Moje vaječníky jako by na mě křičely: "Tohohle chceš, jako otce svých budoucích dětí!" "Já vím! Buďte ticho," okřikla jsem je. Jasně, že tohle všechno chci. Svatbu, rodinu, a to všechno s Charliem. Ale i když jsme se znali tolik let a on sám vyjádřil svoje postoje ke společné budoucnosti, hlava mi říkala, že je na všechno strašně brzy a že tyhle myšlenky nejsou po tak krátké době úplně na místě. Charles má teď jiné sny, konečně vyhrát šampionát a nejlépe nejen jednou. Chce se zapsat do historie. Jenže, jak se dá skloubit rodina se životem závodníka Formule 1?
"Vezmeme Eliho na výlet," ohlásila jsem Alessandře, která seděla na gauči a zamračeně pozorovala svého manžela a tchána při ostré výměně názorů. Nevím, jestli jste někdy slyšeli dva Italy hádat se, ale věřte mi, že to není nic pěkného. Alessandra jen přikývla. Věnovala jsem jí ještě jeden soucitný pohled, popadla klíčky od Golfu z poličky u dveří a zabouchla za sebou dveře. Z Lucova auta jsme vzali dětskou sedačku a přemístili ji ke mně, abychom mohli Eliho odvézt na místo určení.
"Už tam budeme?" zeptal se Elio po osmé za posledních 6 minut. "Za chvíli," usmál se do zpětného zrcátka Charles a já zkontrolovala navigaci, která ukazovala dojezdový čas 40 minut. "Jestli ho to začne bavit, Luca tě zabije," varovala jsem Charlieho, který se jen zazubil. "Jestli ho to začne bavit, Luca nás zabije oba," opravil mě a otočil se doleva, aby zkontroloval, zda se může bezpečně napojit na dálnici. "To zrychlení je příšerný," procedil skrz zuby a já jen protočila očima. "Nebudeme zase diskutovat o mém autě, že ne? Přestaň ho pořád urážet," ušklíbla jsem se a tentokrát obrátil oči v sloup on. "Už tam budeme?" zapojil se do rozhovoru Eli. "Už jen chvilku," usmála jsem se na něj. 38 minut.
Když jsme konečně dorazili do Rioveggia k motokárovému okruhu, Eli se sám nadšeně odpoutal a vyskočil z auta. Skákal na místě jako hopík a stačilo málo, aby se rozběhl rovnou na trať. Charles se s širokým úsměvem na tváři vypravil za správcem, aby mu sdělil svoje požadavky. Nevím, jestli to bylo jeho osobním kouzlem nebo kvůli jeho jménu, ale ještě jsem nezažila, že by nedostal to, co chtěl.
"Tohle je brzda a tohle plyn," řekl Charles, když se sklonil k té nejmenší motokáře, kterou jsem kdy viděla a trpělivě se pustil do vysvětlování základů. "Když šlápneš na tenhle pedál, motokára zpomalí a zastaví. A tímhle pedálem zrychlíš. Víš, jak funguje volant?" Elio nadšeně přikyvoval. "K Vánocům dostal elektrický Mercedes," poznamenala jsem směrem k Charliemu, který se na chvíli znechuceně zašklebil, ale pak chápavě přikývl. "Tohle pojede trochu rychleji než tvoje autíčko," upozornil mého synovce. "Do zatáček musíš trochu zabrzdit a než přidáš plyn, narovnej volant, jinak půjdeš do smyku." Elio už naprosto ztratil zájem o to, co mu Charles vykládá a nervózně na sedadle poskakoval. "Buď opatrný nebo to od rodičů schytáme," varovala jsem se smíchem Eliho a ten vzápětí vystřelil vpřed.
"Říkám ti, že nás brácha zabije," zabručela jsem, když Eli už poněkolikáté prosvištěl kolem nás. "Viděla jsi, jak projel tu zatáčku? Mammamia!" tetelil se Charles a já jen zakroutila hlavou. "Vážně v tom nikdy neseděl?" zeptal se znovu nevěřícně. "Nemyslím si," ušklíbla jsem se a objala ho kolem pasu, abych se o něj mohla opřít. Aniž by odtrhnul pohled od motokáry na trati, chytil mě kolem ramen a vtiskl mi polibek do vlasů. "Představ si, až se takhle budou prohánět naše děti," prohodil jako by nic a mně se zase zachvělo celé tělo. Příjemný pocit ale myšlenky stále nejisté. Jisté je jen to, že Charles je dětmi opravdu posedlý.
