Tak co? Kdo sledoval kvalifikaci? 😊 Začátek dobrý, ne? 😁
-B.
Květen 2024
"Ty ses definitivně zbláznil?" zeptala jsem se ho, když si odhodlaně sedl na místo spolujezdce jednoho z jeho méně nápadných aut. Tyčila jsem se nad ním opřená loktem o střechu a vyděšeně na něj zírala. "Není to tak dlouho, co tě pohoršovaly moje řidičské schopnosti v mém vlastním autě, které stojí zlomek toho, co tvoje auta. A najednou mám řídit tvůj Jaguar?" rozčíleně jsem rozhazovala rukama. "Hele, je to jenom auto. Má to maximálku jen 250 km/h. Nic zvláštního. Moji Pistu bych ti zatím nepůjčil," prohlásil a já nevěděla, jestli mám být spíš uklidněná nebo uražená, že by mi nepůjčil svoje nejoblíbenější Ferrari s černým matným lakem a dvěma pruhy v monackých barvách. I když na auta absolutně nejsem, dokázala jsem pochopit, proč svoje Ferrari 488 Pista tolik miluje.
Nakonec jsme cestu k restauraci oba ve zdraví přežili, a dokonce i Charles se dokázal chvílemi uvolnit. Narozdíl ode mě. "Už to po mně nikdy nechtěj," vydechla jsem, když jsem zastavila na parkovišti a vypla motor. "Nemůžeš do konce života řídit jenom svůj Golf," ušklíbl se. "A proč bych nemohla?" otočila jsem se na něj. Pořád se trochu šklebil, ale ze strany mu na obličej dopadaly poslední paprsky zapadajícího slunce, vlasy měl tak akorát rozcuchané, na bradě a tvářích mu rašilo několikadenní strniště a jeho oči měly tu nejdokonalejší barvu. Ach jo. Možná jsme měli radši zůstat celý večer v posteli.
"Protože dokážu vyjmenovat milion jiných aut, který jsou spolehlivější, bezpečnější, znovu opakuji spolehlivější, a hlavně mnohem hezčí."
"Dobře, s tím bych dokázala souhlasit, ale stejně nebudu muset moc řídit, když můj kluk je profesionální řidič," namítla jsem.
"To zní, jako bych řídil kamion," ušklíbl se a vystoupil, aby mohl oběhnout auto a otevřít moje dveře. Nabídl mi rámě a společně jsme vešli do restaurace, kde jsme se nechali usadit u stolu na terase s výhledem na pláž a zátoku Saint-Laurent.
"Dívala ses v poslední době na Instagram?" zeptal se Charles po předkrmu. Hned jsem věděla, na co naráží. Minulý týden zaplavilo sociální sítě video, jak se na Charlese vrhám v garáži poté, co havaroval. Sledující mi vystřelili neskutečným způsobem, i když moje příspěvky nestály za nic, a dokonce se objevilo pár účtů, které se vydávaly za mě. "Všimla jsem si, že začínám být docela populární," ušklíbla jsem se a on se mnou. "Vím, že takhle jsme to nechtěli a vím, že zatím o nic nejde. Ale chci, abys věděla, že kdyby toho na tebe začalo být moc, tak mi to můžeš říct. Nevím, co o tobě nebo o nás budou psát, ale nikdy bych nechtěl, aby ti to nějak ublížilo," řekl a mým tělem se rozlilo příjemné teplo. Věděla jsem, že mu na mně záleží stejně jako mně na něm. Ale každým dnem mi nepřestával dokazovat, jaké štěstí mám, že ho můžu nazývat mým.
"Máš zítra něco v plánu?" vyzvídal Charles večer, když jsme se k sobě nazí přitulili po romantické chvilce. Nebo spíš po romantické delší chvíli.
"Nemám. Říkala jsem si, že bych se měla zastavit za Thomasem, kdyby něco potřeboval, ale jinak se budu asi jen potulovat kolem. Možná si půjdu zaběhat. Proč?"
"Mám pro tebe menší překvapení. Dorazí kolem oběda, tak buď prosím tě, tady."
"Kdo?"
"No, to překvapení."
"Charlie!"
"Adri!"
Rýpla jsem do něj loktem a škaredě se na něj podívala. "Co jsi zase vymyslel? Tváříš se divně a jde z tebe strach."
"Slibuju, že budeš nadšená. Fakt!" Láskyplně se na mě usmál a políbil mě.
Byla středa 11 hodin a 26 minut a já byla jako na trní. Přecházela jsem po bytě tam a zpátky a každých 30 vteřin kontrolovala čas na telefonu. Přesně v 11 hodin a 49 minut se rozdrnčel zvonek a já přešla ke dveřím, abych se mohla podívat kukátkem, kdo je za nimi. "To neudělal!" problesklo mi hlavou, když jsem uviděla dvě známé tváře, které jsem neviděla několik měsíců. Je ten kluk vůbec skutečný? Vážně může existovat takhle perfektní, krásný, všímavý a podnikavý člověk? A vážně to může být zrovna Charles?
