Okénko do mých myšlenek: Ta fotka nemůže být opravdická, ne? To prostě AI vytvořila fotku nejhezčího chlapa a náhodou z toho vypadl Charles. Jak takhle může vypadat živý člověk prostě? 😂
Pardon, užijte si kapitolku.
-B. ❤
Březen 2024
Zapletla jsem svoje prsty do Charlesových stále ještě vlhkých vlasů a malinko zatáhla. Bože, kolikrát jsem na tohle myslela? Kolikrát se mi v noci zdály sny, ve kterých se přesně tohle dělo a kolikrát jsem se probudila celá vyděšená, jestli jsem náhodou ze spaní nekřičela jeho jméno? Jednoduchá odpověď, mockrát. Jeho dlaně sjely na můj zadek, za který mě chytil a zvedl mě nahoru. Instinktivně jsem omotala svoje nohy kolem jeho pasu a ani na vteřinu ho nepřestala líbat. Teda dokud se nerozrazily dveře do bytu. A jelikož jsme pořád ještě stáli na chodbě, první věc, kterou nově příchozí viděl, byl Charles v osušce a já přitisknutá na něm jako klíště.
"Cazzo, scusa!" vyjekl ten někdo a prásknul dveřmi. Charles rychle otevřel oči a postavil mě na zem. Pak se zamračil, ukázal mi vztyčený ukazováček, abych počkala a přešel ke vchodovým dveřím, aby je zase otevřel. "Myslel jsem, že jedeme na trénink..." ozvalo se zpoza dveří a Charles blesknul očima mým směrem. "Počkej, půjdu se obléct," řekl a rychlostí světla zmizel v ložnici. Jelikož jsem zvědavá holka a jelikož mi nedávalo smysl, proč by šel Charles ještě na jeden trénink, přešla jsem k přivřeným dveřím a nakoukla, kdo je za nimi. "Ciao, André," pozdravila jsem Charlesova osobního trenéra, Andreu, kterého jsem letmo potkala už v Saudské Arábii. "Ciao, Adri," usmál se na mě. "Už je ti líp?" zeptala jsem se bezelstně a on se zamračil.
"Mělo mi být špatně?" podivoval se.
"Aha," zasmála jsem se, když mi to došlo. "Charles tvrdil, že máš virózu, a že potřebuje, abych za tebe zaskočila. Zrovna jsme jeden trénink absolvovali."
"To, co jsem viděl moc jako trénink nevypadalo," ušklíbl se a byla řada na mně, abych se zamračila.
"Myslela jsem předtím. Předtím už jsme jeden trénink absolvovali," zabručela jsem.
"Mám ho nechat trpět a dát mu pořádně do těla ještě jednou, nebo mu řekneme, že mu jeho malá lest nevyšla?" polemizoval Andrea. "Proč tě prostě nepozval na rande, když s tebou chce trávit čas?"
Pokrčila jsem rameny. "Máme spolu dlouhou historii. Je to trochu složitější," vysvětlila jsem.
"Celé dny o tobě bez přestávky mluví a pak mě musí pomalu poslat na smrtelné lože, aby našel záminku s tebou strávit pár hodin," Andre si povzdychl. "Přísahám bohu, jestli ten někdy dospěje..."
"O čem se bavíte?" přiklusal mezi nás Charles a málem si při tom přišlápl nezavázanou tkaničku na svých botaskách. "Jen jsem ti chtěl říct, že jsem vlastně hrozně nemocný a půjdu zase domů," řekl Andrea. "Vlastně... Rád bych si vzal volno ještě na pár dní, jestli nejsi proti. Abych se pořádně uzdravil," falešně zakašlal, mrknul na mě, zamával nám na rozloučenou a zmizel.
"Proč jsi mu normálně neřekl, ať si vezme volno? Proč jsi vymýšlel takovou zapeklitou síť lží?" smála jsem se. "Upřímně?" zeptal se a já přikývla ať pokračuje. "Bál jsem se, že mě pošleš do háje, pokud nebudu mít dobrý důvod."
"Proč seš si pořád tak nejistý?" ušklíbla jsem se a přitulila se na gauči blíž k němu. Natáhl paži, aby mě mohl obejmout kolem ramen a já si položila hlavu na to jeho. "Co já vím," zabručel. "Seš prostě speciální. Nejsi jen tak někdo, koho jsem potkal na ulici. Známe se 13 let, pro Krista. Nechci udělat nějakou další hloupost."
"Charlie," zašeptala jsem a zvedla hlavu, abych se mu mohla podívat do očí. Dneska byly převážně zelené s malými náznaky hnědé a šedé. "Já už ti odpustila. Můžeš odpustit i ty sám sobě?" Trochu víc ty svoje oči vykulil a lehounce se usmál, aby se na jeho tvářích vytvořily ďolíčky. Mio Dio, existuje na světě něco roztomilejšího? "Zkusím to," špitl a během zlomku vteřiny přitiskl svoje rty na ty mé, aby do sebe opět mohly zapadnout jako dva dílky skládačky.
