Hurá, kapitola je na světě.
Doufám, že jste měli hezký víkend a hádejte co...It's race week!
-B.
Listopad 2024
Celý den jsem byla jako na trní. Charles celé dopoledne strávil s novináři a sponzory a odpoledne se začal připravovat na závod. Nebyla ani minuta, kdy bych si ho mohla vzít stranou a promluvit s ním, ale zároveň jsem věděla, že oznamovat mu něco takhle zásadního před závodem je velká hloupost. Většinu času jsem tak strávila s Kikou a snažila se mluvit o všem jiném než o tom milimetrovém výtvoru v mém břiše.
Před závodem jsem mu popřála hodně štěstí a rychle ho políbila na tvář. Viděla jsem na něm, jak znejistěl, když si všiml mého nervózního výrazu, ale na nic se neptal. Měl dost starostí se svým vlastním závodem, který začínal za pár desítek minut. Chtěla jsem závod sledovat v zázemí týmu, takže jsem opustila Kiku a zůstala v garáži Ferrari, kde jsem si nasadila sluchátka a postavila se vedle Jorise. V duchu jsem se modlila, aby byl o něco méně všímavější než Charles a na nic se mě neptal, ale hned jak jeho pohled přistál na mně, zamračil se a zeptal se: "Seš nějaká bledá? Co ti je?" Blýskla jsem po něm očima a odpověděla, že mi nic není. Nevypadal, že bych ho přesvědčila, ale naštěstí to nechal plavat, protože mezitím se formule seřadily na startovní rošt a pak vyrazily do formačního kola.
Když zhasla světla a auta vyrazila vpřed, všechno probíhalo přesně podle plánu. Charles zvládal držet Maxe za sebou na třetí pozici a šlo jen o to, aby neudělal žádnou chybu. A to se mu naštěstí povedlo. Závod vyhrál Lando, s Charlesem na druhé a Maxem na třetí pozici. Bodový náskok v poháru se tak o pár bodů navýšil, a i když Charles nebyl s druhým místem nikdy úplně spokojený, tentokrát ho bral všema deseti, protože to znamenalo, že je o krůček blíž stát se mistrem světa. Už zbývaly jen 2 závody.
"Je všechno v pořádku, Adri? Přijdeš mi nějaká zamlklá," zeptal se Charles, když jsme seděli v letadle směr Dauhá. Tentokrát s námi kromě našich běžných spolucestovatelů, Jorise a Andrei, letěli taky Kika a Pierre, protože jim Charles velkoryse nabídl svezení. Otočila jsem se na Kiku, která nás nenápadně pozorovala a vyslala mi povzbudivý pohled. Zakroutila jsem hlavou a otočila se zpět na Charlese. "Promluvíme si o tom až na hotelu, jo?" řekla jsem tiše a usmála se na něj. Nechtěla jsem to řešit před ostatními. Bohatě stačilo, že o tom věděla Kika a pevně jsem doufala, že to před Pierrem udržela v tajnosti. Nemuseli to vědět ještě naše dvě adoptivní děti. "Jak se těšíš na Katar?" zeptala jsem se místo toho a propletla jeho prsty s mými. To stačilo k tomu, aby se jeho pozornost odvrátila od mého očividného napětí na nadcházející závod.
Přesto jsem věděla, že se nevyhnutelně blíží okamžik, kdy mu to budu muset říct. Ale zároveň jsem si plně uvědomovala, že jsem zatím nebyla u doktora, a tak nevím jistě, zda je všechno v pořádku a taky, že nic nevylučuje možnost, že první trimestr nedopadne podle představ. Charlie si ale hned poté, co jsme dorazili na hotel a ubytovali se, sedl na postel a poplácal dlaní místo vedle sebe. Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala trochu odvahy a posadila jsem se vedle něj. "Chceš mi říct, co se děje?" špitl, podíval se na mě svýma zelenýma očima a několikrát zamrkal. Usmála jsem se na něj a pohladila ho po tváři. "Zpozdila se mi menstruace. Hodně," začala jsem zlehka a sledovala, jak se mu mění výraz. Chvíli se tvářil nechápavě, pak zamyšleně a pak pomalu nadzvedl obočí, když mu došlo, co to znamená. "Udělala jsem si ve Vegas několik testů a všechny vyšly pozitivní." "Takže..." začal a vzal mě za ruku. Tázavě se na mě díval a hledal v mé tváři náznak kdoví čeho. "Jsi těhotná?" zeptal se nakonec přímo. Přikývla jsem a sledovala, jak se mu rozsvítily oči. "Ale Charlie..." zarazila jsem ho, než se stihnul začít radovat. "Je hrozně moc brzo. Ještě jsem nebyla u doktora. Nechci, aby sis dělat velké naděje, kdyby..." "Ty jsi těhotná!" zakřičel a rozesmál se. "Pšt!" plácla jsem mu ruku na pusu, ale rozesmála se taky.
"Nad čím přemýšlíš?" zeptala jsem se později večer, když už jsme oba leželi v objetí zachumlaní pod dekou a dívali se z okna na noční panorama Lusail. Ve slabém světle jsem viděla, jak se mu mezi obočím vytvořila hluboká rýha. "Tak různě," šeptl a trochu se posunul, aby mě mohl hladit po vlasech. "Tak různě?" uchechtla jsem se. "Hm," zamručel. "Charlie!" zakňučela jsem a opřela se o loket, abych se na něj mohla podívat. "Co se děje?" tlačila jsem na něj. "Budeš chtít svatbu spíš v Monaku nebo v Itálii?" zeptal se. "Zatím jsi mě nepožádal," ušklíbla jsem se a znovu se k němu přitiskla. "Právě. Zatím."
