Květen 2024
"Putain!" Prudce jsem otevřela oči a okamžitě mě do nich udeřily sluneční paprsky. "Co se děje?" zeptala jsem se Charlese a mhouřila oči v ostrém světle. "Zaspali jsme. Musím být za chvíli na schůzce," vyhrkl a rychlostí blesku zmizel v podpalubí. Protřela jsem si oči a vytáhla z kapsy mobil, abych se podívala, kolik je hodin. 7:38. Charles měl být přesně v 8:00 na týmovém meetingu. Sešla jsem za ním do koupelny, kde si právě čistil zuby. Párkrát si rukama prohrábl vlasy a pak z kapsy vylovil klíče. "Trefíš do bytu sama nebo pro tebe mám někoho poslat?" zeptal se. "Zvládnu to," přikývla jsem s úsměvem. "Dobře. Napíšu ti," vyhrkl, dal mi pusu a já sledovala, jak vyskočil z jachty, obul si boty a rychle utíkal po molu do města. Právě jsem strávila noc na horní palubě jachty pod hvězdným nebem a musím říct, že takhle dobře už jsem se dlouho nevyspala. Monacký vzduch mi asi svědčí.
K Charlesovu bytu jsem se vydala oklikou přes kavárnu, abych si vyzvedla něco dobrého na snídani a hlavně kafe. Potom jsem došla k bytovému komplexu a vyjela výtahem do 7. patra. Odemkla jsem dveře, v klidu posnídala a vypila si kávu, ale hodně rychle jsem se začala nudit. Nejdřív jsem si prohlédla všechny trofeje a jiné věci vystavené na policích a chvíli uvažovala nad tím, že se začnu učit hrát na klavír, ale to jsem brzy zavrhla. Vzala jsem do ruky náhodnou knížku, ale i když se moje znalosti francouzštiny zlepšovaly, zdaleka nebyly na takové úrovni, abych porozuměla textu. Když jsem se konečně rozhodla, že si půjdu zaběhat a převlékla se do sportovního oblečení, zašramotily klíče v zámku. "Nevěděla jsem, že se vrátíš tak brzo," zavolala jsem na Charlese a vyrazila ho přivítat do chodby. Místo Charlieho jsem ale vrazila do Lorenza. "Promiň, myslel jsem, že tu nikdo není. Charles říkal, že má dopoledne schůzky a myslel jsem, že budeš s ním. Jinak bych zazvonil," omlouval se. "To nic. Děje se něco?" zeptala jsem se a on mi místo odpovědi zamával před obličejem kartou od Charlesova Ferrari.
Můj běh se nakonec nekonal a místo toho jsem si s Lorenzem dala další kávu. "Jsem rád, že jste konečně spolu," řekl z ničeho nic. Trochu překvapeně jsem se na něj podívala a on se usmál. "Pamatuju si tě z fotky, kterou měl v pokoji. Vlastně..." Vstal z gauče a vyrazil do ložnice, odkud se po chvíli vrátil s foto rámečkem v ruce. Podal mi ho a já spatřila mladší verzi sebe, Charlese a Lucy u bazénu v Riccione. Všichni tři jsme se drželi kolem ramen a smáli se, jako by nás nic na světě netrápilo. Při vzpomínce na to léto jsem se začala spontánně usmívat.
"Jestli mu to řekneš, tak to popřu, ale nikdy v životě jsem ho neviděl šťastnějšího, než když je s tebou. Nikdy se před žádnou holkou nechoval, tak jako s tebou."
"V dobrým slova smyslu?"
"V tom nejlepším slova smyslu," ušklíbl se Lorenzo. "Je sám sebou."
"V tom případě mě mrzí ještě víc, že nám to trvalo tak dlouho. Taky jsem nikdy nebyla šťastnější. Ale jestli mu to řekneš, tak to popřu," ušklíbla jsem se a Lorenzo se rozesmál.
Charles se vrátil až po obědě, takže jsem nakonec stihla i běh a uvařit si rychlé jídlo. "Jak to šlo?" zeptala jsem se, když se zhroutil na gauč vedle mě a položil si hlavu na moje rameno. "Předpověď na celý víkned stojí za prd a nelíbí se mi některá nastavení. Na zítra mám asi dvacet tisíc mediálních věcí. Mrzí mě to, myslel jsem, že tady spolu strávíme víc času," ohrnul spodní ret a podíval se mi do očí. "Nic se neděje," pohladila jsem ho po tváři. "Vynahradíme si to jindy."
"Vlastně, co si to vynahradit už dneska? Co říkáš na večeři? Jenom my dva na nějakým pěkným místě," řekl a políbil mě. "Při západu slunce." Další pusa. "A pak se vrátíme domů." Další pusa. "A budeme se milovat celou noc." A další pusa.
"Beru," vyjekla jsem. "Beru obojí. Ale nebude mi vadit, když tu večeři trochu zkrátíme." Charles se rozesmál a v mžiku mi přetáhl tričko přes hlavu. Vypadá to, že nebudu muset čekat až do večera.
