Jaro 2018
Končila zima, sluníčko začínalo zase hřát a já dělala všechno proto, abych přijímačky zvládla s přehledem. Byla jsem na tom skvěle, nejen psychicky a fyzicky, ale opravdu jsem cítila, že mám svůj osud ve svých rukou. Mamka na tom byla výborně, dokonce jí začaly zase trochu dorůstat vlasy, táta byl nadšený, protože sezóna v penzionu se zase naplno rozjížděla. Luca zvládl své první zkoušky na univerzitě a náš vztah s Damianem jenom vzkvétal.
Poslední ročník střední školy jsem ukončila s vyznamenáním a čekala nás malá oslava. Přijel Luca, se svojí novou přítelkyní Alessandrou, která byla tak krásná, až jsem nevěřila tomu, že si vybrala zrovna mého bratra. A Damiano přivezl svoje rodiče, kteří se tak měli poprvé setkat s těmi mými. Carlo a Alice mě zbožňovali od prvního okamžiku a nutno říct, že i já je. Věděla jsem, že všichni naši rodiče si budu výborně rozumět.
"Adri, něco pro tebe máme," usmála se mamka a pokynula hlavou ke dveřím, aby všem naznačila, že máme jít ven. Přimhouřila jsem oči, protože jsem nevěděla, co čekat, ale vstala jsem a následovala tátu před dům na příjezdovou cestu, kde stálo malinké červené auto. Malý červený Volkswagen Golf. "Není to Ferrari, ale aspoň je červený," zasmál se Luca a já ho šťouchla loktem. "To je pro mě?" zeptala jsem se rodičů nevěřícně a vydala se k autíčku. Místo odpovědi po mně táta hodil klíčky a já se šťastně rozesmála. Moje první auto.
Na přijímačky do Parmy jsem na konci května vyrazila svým Golfíkem, který se rychle stal tou nejlepší věcí, kterou jsem kdy vlastnila. Věnovala jsem mu veškerou svou péči a lásku. Teda tu péči a lásku, kterou nevyžadoval Damiano, samozřejmě. S Damianem jsme se sešli na parkovišti před hlavní budovou univerzity, protože jeho přijímací řízení se konalo ve stejný den.
"Budu ti držet palce. Ale oba víme, že to zvládneš jako nic. Levou zadní," usmál se na mě, pohladil mě po tváři a políbil mě. "Hodně štěstí, Dami. Všem jim to nandej," zasmála jsem se, věnovala mu poslední láskyplný pohled a pak jsme se rozdělili a každý se vydal do své učebny.
Při vstupu jsem ukázala svoji občanku, komise si mě odškrtla v seznamu a já se posadila na volné místo. Rozhlédla jsem se po stupňovité aule a říkala si: "Tak tady budu už za pár měsíců poslouchat přednášky." Když přišel čas začít psát test, stále ještě s úsměvem na tváři jsem se pustila do vyplňování otázek.
"Tak co?" vyhrkl nedočkavě Damiano, když jsme se po dvou hodinách opět sešli na parkovišti. Bylo nádherně. Svítilo sluníčko, vál lehký teplý vánek a po nebi se honily nadýchané obláčky. Počasí jako by odráželo moji náladu. "Levou zadní," zazubila jsem se a vrhla se mu do náruče. "Jak to šlo tobě?" zeptala jsem se ho. Zatvářil se nejistě, ale nakonec se opatrně usmál: "Myslím, že to bude dobrý."
Přijímačky jsme zajedli v nedaleké restauraci a já se nemohla přestat chlubit tím, jak jsem si jistá výsledkem. Vždycky jsem byla trochu šprt a většinu svých školních let jsem proto nebyla nijak zvlášť oblíbená. To se odráželo i v tom, že můj nejlepší kamarád byl dlouho můj starší brácha a nejmenovaný závodník. Teď se ale karty obrátily. A Damiano mě v mém "šprťáctví" podporoval. Nevadilo mu, že jsem hodiny vyprávěla o fyzioterapii a o tom, který sval nebo kloub ho zrovna bolí, když ho bolela záda nebo koleno, nevadilo mu, že čtu několik knížek zároveň a nikdy si z toho nedělal legraci v tom špatném slova smyslu.
Přesně týden po testu mi přišel email s rozhodnutím. Vzala jsem mobil a vytočila Damianovo číslo. "Už?" zeptal se jenom a já přitakala. "Už ho mám taky," dodal.
"Tak na tři?" zeptala jsem se.
"Raz, dva, tři!" odpočítali jsme společně a rozklikli novou zprávu. Přeletěla jsem text očima a hledala jediné slovo. Accettato. Přijata. Zapištěla jsem a Damiano se rozesmál. "Jsi tam?" zeptal se s radostí v hlase.
"Jo!" zařvala jsem. "A ty?"
"Jdeme spolu na univerzitu, Adri," oznámil mi a oba jsme se začali znovu smát.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Všechno bude skvělé. Vysněný obor na skvělé univerzitě v krásném městě, bydlení se skvělým přítelem... Vítej, nová skvělá etapo mého života!
