Duben 2024
Vystoupili jsme s Charlesem, Andreou a několika dalšími z letadla a hned se kolem nás seběhlo několik novinářů. Uklidňovalo mě, že v týmové bundě jsem vypadala jako kterýkoliv jiný člen týmu a nikdo nemohl mít podezření, že pro Charlieho znamenám mnohem víc. Dost jsme spolu mluvili o tom, jak chceme náš vztah prezentovat, ale ani jeden z nás se necítil na nějaké velké oficiální oznámení. Nechtěla jsem, aby se mluvilo o tom, že pracuji pro Scuderii jen proto, že spím s Charlesem a on měl zase strach o moje soukromí. Sám moc dobře věděl, jaké to je, když vás neustále někdo pozoruje a chce vědět o všem, co zrovna děláte. On si tu pozornost zasloužil, já na druhou stranu...ani moc ne.
Na letišti na nás vrhnul kluk asi v našem věku s krátkými tmavými vlasy, veselýma hnědýma očima schovanýma za sklíčky brýlí a zářivě se usmíval na Charlese. "Salut!" zvolal a objal mého přítele. Oba automaticky přešli do francouzštiny a já jen stála bokem a zírala na špičky svých botasek. Když se od sebe konečně odtrhli, otočili se oba na mě. "Já jsem Joris," řekl ten mně neznámý kluk a natáhl ke mně ruku. "Adri," odpověděla jsem a všimla si, jak se mu v očích mihlo něco, co se dalo interpretovat jako pochopení. "Hmmm," zamručel a mně bylo jasné, že tohle je další kamarád, kterému toho o mě Charles už stihl hodně napovídat.
Sledovat Charlese s Andreou a Jorisem bylo jako sledovat 3 štěňátka hrající si v jednom výběhu. Zhruba taková z nich vyzařovala energie. Seděli vedle sebe na okraji postele a hráli FIFU na Playstationu, který netuším, kde se tu vzal. Střídavě na sebe pokřikovali v italštině a francouzštině a Charles byl drtivě poražen. Další zápis na seznam věcí, které mu nejdou.
Ve čtvrtek odpoledne jsem musela kluky opustit a dostavit se do své provizorní ordinace, kde jsem měla domluvených několik "pacientů". Naštěstí se nejednalo o nic vážného a Thomas mi nabídl svoji pomoc, takže jsme namasírovali pár ztuhlých šíjí a zatejpovali jedno koleno a jeden palec na ruce.
Oba páteční tréninky proběhly standardně, a i sobota byla pohodová. Neměli jsme s Charliem moc času o samotě, ale byla jsem ráda, že před závodem působí klidně a vyrovnaně a byla jsem si jistá, že si to určitě brzy vynahradíme. Bylo to až v neděli dopoledne, kdy se zatáhlo nebe a spustil se šílený liják. Byla tma, jako by už zapadlo slunce a neuniklo mi, jak se nálada všech zhoršila stejně jako by kopírovala počasí. Byl to ale hlavně Charles, čí špatná nálada mě znepokojovala. Nikdy před závodem zrovna nehýřil vtipem, ale vždycky se na mě aspoň usmál a věnoval mi rychlou pusu, když kolem nás nikdo nebyl. Teď byl ale jako v úplně jiném světě, a to se mi vůbec nelíbilo.
Na startovním roštu bylo stále několik jezdců, kteří zažili Velkou cenu Japonska v roce 2014. To byl moment, kdy se Charliemu poprvé zhroutil svět. Věděla jsem to, protože jsem byla u toho. Věděla jsem, že ten den taky pršelo a věděla jsem, co se teď asi Charlesovi honí hlavou. Našla jsem ho sedět stranou v rohu garáže s kapucí přetaženou přes hlavu. Posadila jsem se vedle něj a opatrně se dotkla jeho ruky. Trochu se mě leknul, trhnul sebou a z uší si vytáhl sluchátka. "Jak ti je?" zeptala jsem se, protože jsem netušila, jak s ním o tom mám mluvit, abych ho před závodem nerozhodila ještě víc. "Asi bych byl radši sám. Promiň," zašeptal a dál zíral do zdi před sebe. "Dobře," řekla jsem, ale nezvedla jsem se. Místo toho jsem se posunula blíž k němu, propletla svoje prsty s těmi jeho a opřela si hlavu o jeho rameno. "Budu mlčet. Můžeme být sami spolu," pomyslela jsem si.
"Tohle bude můj čtvrtý závod tady," zašeptal po několika minutách naprostého ticha a já zvedla hlavu, abych se na něj mohla podívat. Vypadal, jako by se mu všechny ty chvíle hrůzy odehrávaly znovu před očima. "Každý rok si říkám, že příště už to bude lepší, že už na to nebudu tolik myslet. Jenže dneska s tím deštěm..."
"Já vím," zašeptala jsem a natočila se tak, abych ho mohla obejmout. Opřel si bradu o moji hlavu a povzdychl si. "Je normální mít strach."
Odtáhl se a podíval se mi do očí. Trochu smutně se usmál a pak zakroutil hlavou. "Já nemám strach. Jen nemůžu přestat myslet na to, co všechno se ten den stalo špatně. Pořád myslím na to, že se tomu dalo zabránit a Jules by tu pořád mohl být." Několikrát prudce zamrkal, aby zahnal slzy, ale pak se ušklíbl, když viděl, jak jedna slza utekla z mého oka. Utřel mi ji palcem a dal mi pusu na čelo.
Počasí se naštěstí trochu umoudřilo a z bezpečnostních důvodů byl start závodu o hodinu posunutý. Prvních několik kol se odjelo za safety carem, aby trať více oschla a pak se mohlo začít naplno závodit při už relativně přijatelných podmínkách. Ani na chvilku jsem nespustila oči z červeného vozu s číslem 16, který se probojoval ze třetí pozice na druhé místo. Zbývalo ještě 21 kol do konce, když Logan Sargeant v zatáčce vyletěl z tratě a narazil do bariér, naštěstí byl v pořádku, ale na trať opět vyjel safety car a většina jezdců včetně Charlese vyrazila do boxů, aby přezula na čerstvé pneumatiky. Rozestupy mezi vozy se zmenšily a Charles měl na dostřel vedoucího Verstappena.
5 kol před koncem jsem byla na pokraji kolapsu. Charles byl nalepený na zadním křídle Red Bullu s číslem 1 a čekal na správný okamžik pro předjetí. Ten přišel v předposledním kole a z garáže málem odletěla střecha, jak všichni řvali radostí a skákali až ke stropu. Charles projel cílem a ve sluchátkách mi zněl jeho nadšený jekot. Vyběhla jsem s Andreou ven, abych mohla našeho vítěze přivítat a byla jsem to právě já, komu věnoval svoje první chvíle poté, co vylezl ze své formule. "Jsem na tebe tak pyšná," řekla jsem mu s širokým úsměvem do otevřeného hledí jeho helmy. Kolem jeho očí jsem viděla vrásky od smíchu a rychle jsem ho objala, aby se mohl přesunout dál. Byl cítit potem, benzínem a spálenou gumou, ale byla to vůně vítězství, a to je nejdůležitější.
Po emocionální horské dráze, kterou dnešek byl jsem stála pod pódiem a znovu se dívala, jak Charles přebírá svoji trofej. Zvedl ji nad hlavu a podíval se na zamračené nebe. Nebylo žádným tajemstvím, komu tohle vítězství věnuje.
