Mimo ligu - LK37 [CZ]

Kapitola 1

•Pohled Julie•

Z mého přemýšlení o tom, co si obleču, mě vytrhl můj táta. ,,Za 5 minut vyrážíme!" oznámil mi.

,,Bezva," vydechla jsem potichu. Vzala jsem si k obyčejným černým legínám basic bílé triko a přes to přehodila oversized bundu. Ideální.

Seběhla jsem dolů do kuchyně, kde už táta netrpělivě přešlapoval. ,,No tak kde seš? Vždyť ani nestihneme začátek!" začal vyšilovat, vzal si sparťanskou šálu do ruky a v okamžiku chvátal ke dveřím.

Nahlas jsem si povzdechla. S mým tátou jsem na Spartu chodila od mala. Vždy doufal, že budu ta dcera, která tomu propadne a bude v tomto stylu vychovávat všechny následující generace. Poslední dobou to ale spíše trpím, než abych si to užívala. Po tom, co zemřela moje mamka, jsme s tátou trochu ztratili společnou řeč. A tak mám pocit, že sdílet společně to, co ho baví, by nám mohlo pomoct. To je taky důvod, proč s ním na Letné ještě pořád trávím každou druhou neděli.

Čím víc jsme se blížili ke stadionu, tím se dav lidí zhušťoval. Když jsme prošli přes bezpečnostní kontrolu, sedli jsme si na naše obvyklá místa. Zápas probíhal poměrně v poklidu až do doby, kdy se před koncem prvního poločasu dostal k míči Ladislav Krejčí. Když zachraňoval situaci v šestnástce a odkopával míč od brány, napřáhl se, kopl do míče a ...pak už mám černo.

,,Halo, slečno," slyšela jsem. Pomalu jsem se probrala a kvůli nadměrnému množství světla, které mě praštilo do očí, jsem začala rychle mrkat.

,,Co-co se stalo?" vydala jsem ze sebe, když jsem se rozhlídla kolem. Vypadalo to jako provizorní nemocnice a to mě trochu vyděsilo. Vůbec si nepamatuju, jak jsem se sem dostala.

Jeden ze zdravotníků mi pomohl se posadit. ,,Jste na ošetřovně, na Letné. Trefil vás míč," vysvětloval mi. Mluvil pomalu a zřetelně. ,,Bohužel se nám ale moc nezdáte, a tak jsme vám zavolali sanitku. Za chvíli tu budou," oznámil mi.

,,Já nepotřebuju sanitku!" vyhrkla jsem a seskočila jsem z lehátka. V tom momentě jsem zavrávorala a jen díky tomu, že mě dotyčný chytil, jsem neskončila na zemi.

Ironicky se pousmál. ,,Jasně, to vidím. Víte, jak se jmenujete?"

,,Julie."

•Pohled Ládi•

,,Snad je ta holka v pořádku. To byla šílená pecka," vydechl jsem a prohrábl si frustrovaně vlasy, když jsme šli z hřiště do kabin.

,,Jen jsem viděl, jak ji odnáší zdravotníci," mykl rameny Kara. ,,Ale určitě bude. Mě míč trefil milionkrát a furt jsem tady," zasmál se.

Přikývl jsem. Je fakt, že v zápalu hry vůbec neřešíš, kdo sedí na tribuně a kam kopeš míč. Ale když jsem viděl, jak se ta holka sesunula k zemi a že tam lidí křičí o pomoc zdravotníků, to mě celkem vystrašilo.

,,Co je, kapitáne?" poplácal mě po zádech jeden z masérů, když jsem mířil uličkou do kabiny a furt jsem na to myslel.

,,Ale nic. Jen byl hroznej pohled, jak se ta holka sesunula k zemi po tom odkopu," řekl jsem. ,,Snad je v pořádku," dodal jsem. ,,Chtěl jsem se jí omluvit o poločase, ale už tam nebyla."