Kapitola 37

927 39 5
                                    

•Pohled Julie•

,,Co se děje?" upřela jsem zrak na Láďu, který vypadal, že bude mít infarkt. Na jeho obličeji se vystřídaly snad všechny barvy a vůbec jsem nedokázala odhadnout, co to zapříčinilo.

,,Sabina sem letí i s Karolínou," odpověděl mi.

Zalapala jsem po dechu, protože to bylo v tu chvíli něco, co by mě ani ve snu nenapadlo. To jako letí na dovolenou ve třech? ,,Tys to věděl?"

,,Co?" vyjekl na mě naštvaně. Mlčela jsem, protože jsem nechápala to rozhořčení. Pokud je situace taková, tak se s nimi nepotkáme a tím je vše vyřešeno. ,,Promiň," omluvil se mi po chvilce. Vstal ze svého lehátka a sedl si na okraj mého. ,,Mě prostě přijde, že to dělají naschvál," řekl.

Přikývla jsem. ,,Taky mi to tak přijde," souhlasila jsem s ním. ,,Ale vždyť se s nimi nemusíme vidět a bude to v pohodě," řekla jsem.

,,Fajn, tak se s ní nepotkám tady. Ale co pak v Praze?" pronesl.

Nechápavě jsem se zamračila. ,,Teď ti asi nerozumím. Co bude v Praze?"

,,No doufám, že nic," odpověděl mi nečitelně.

,,Doufáš, že nic?" zopakovala jsem jeho odpověď s otazníkem. Asi kvůli tomu, že jsem měla pocit, že když znovu zazní, možná ji pochopím.

Láďa hlasitě vydechl a chytl moji ruku. ,,Nebudu schopný se jí vyhýbat do nekonečna a jsem si jistý, že až bude mít příležitost, zkusí to na mě zas."

,,No a?" prskla jsem naštvaně. Působilo to na mě tak, že si dělá alibi. Jako by čekal ten moment, kdy se s ní potká a když to skončí sexem, nebude tím překvapen.

Sehl se ke mně a políbil mě na čelo. ,,Jen nechci, aby se stala jakákoliv záminka, kdy by ses cítila špatně."

,,Ani s ní nemluv a nevznikne záminka," odsekla jsem.

Láďa se uchechtl. ,,Dýchat můžu?"

,,Chceš s ní snad mluvit?" odvětila jsem ironicky okamžitě.

Protočil nade mnou očima. ,,Serme na to," řekl a položil si hlavu na moji hruď. ,,Nesnáším tady ty jejich hry," vyprskl. ,,Chci být jen s tebou," zvedl na mě pohled.

Jakkoliv jsem byla doteď naštvaná, roztála jsem. Když vidím jeho ďolíčky, zapomínám na všechno zlý. ,,Já vím," usmála jsem se na něj. ,,Miluju tě," řekla jsem ještě.

,,Já tebe," odpověděl mi.

,,Můžu k tomu ještě něco říct?" zeptala jsem se. Jestli je něco, co mě ohledně Karolíny trápí, je to Kara. Láďa přikývl. ,,Proč k tomu něco neřekne Adam?" otázala jsem se. ,,Přece jako tvůj dobrý kamarád by měl být rád za tvůj vztah a neměl by tě na sílu cpát ke kámošce jeho holky."

Láďa se zvedl do sedu a hluboce se mi podíval do očí. ,,On prostě Sabinu miluje natolik, že mu, podle mě, ani nedochází, že vlastně dělá něco proti mě," přemýšlel nahlas. ,,Teda nám," upřesnil.

,,Na jednu stranu je mi ho líto," přiznala jsem. ,,Nechtěla bych, abys byl mnou takhle posedlý. Je to strašně toxické."

,,Občas mám pocit, že kdyby Sabina chtěla, aby někoho zabil, tak to udělá," přiznal mi.

Přikývla jsem. ,,Třeba bys mu mohl zkusit vysvětlit tvůj pohled na věc. Možná by to pomohlo."

Souhlasně pokývl. ,,Dobře. Udělám to."

Zvedla jsem se do sedu k němu. Omotala jsem své tenké ruce kolem jeho pevného těla a položila si hlavu na jeho rameno. ,,Nenecháme se nikým rozdělit, že jo?" hlesla jsem. Ačkoliv jsem si k Láďovi důvěru postupně budovala a měla jsem pocit bezpečí a lásky, v těchto situacích mi v hlavě vždy vyskočily ty ošklivé vzpomínky na jeho minulost.

,,Julie," oslovil mě. Moje jméno z jeho úst znělo tak nějak jinak. Nikdy jsem svoje jméno neměla nijak extra v lásce, ale když mě oslovoval on, byl to balzám pro uši. ,,Chci s tebou být navždy. Víš, že jsi první a poslední holka, se kterou to takto mám. Je to pro mě něco speciálního a nenechám nikoho, aby nás o to připravil," rozmluvil se. ,,I kdyby mě to mělo stát přátelství s Adamem," dodal ještě.

Musím uznat, že Nikki Beach v Dubaji není zrovna nejromantičtější místo, ale moje srdce tlouklo jako o závod a po tomto jeho monologu, jsem se do něj zamilovala snad ještě víc, než jsem doteď byla. ,,Děkuju," usmála jsem se na něho. ,,Víš, že to mám stejně," řekla jsem mu. ,,A mrzí mě, že by to s Karou muselo zajít tak daleko."

Láďa mykl rameny. ,,Lidi přichází a odchází," odpověděl mi jednoduše. ,,A už dost!" rozhodl. ,,Jdeme do vody?"

Přikývla jsem. ,,Jdeme."

Ladislav si stoupl a vzal mě za ruce, čímž mi pomohl vstát. Ruku v ruce jsme šli k bazénu. Nejprve jsem do vody vlezla já a potom on. Sedli jsme si na okraj bazénu a povídali si. Blbli jsme a byli šťastní. Úplně jsem zapomněli na to, co jsme řešili před pár minutami.

Zbytek dní v Dubaji probíhal víceméně stejně. Jenom jsme jedli, spali, spali spolu, blbli a užívali si moře, tepla a jeden druhého. Dovolená pro nás byla něco, co náš vztah posunulo zase o kousek dál a zpečetila pouto mezi námi. S Karou a jeho harémem jsme se nepotkali. Ačkoliv se o to snažili, Láďa je narovinu odmítl.

Sedm dní uteklo jako voda a nyní jsme na cestě domů z letiště. Návrat do chladné Prahy nebyl jednoduchý a pro mě leden, mimo jiné, znamená zkouškové, na které jsem alespoň nabrala trochu síly. ,,Nad čím přemýšlíš?" vyrušil mě Láďa, když jsem byla zabřednutá ve svých myšlenkách.

,,Ale nad ničím," mávla jsem na něj.

,,Notak," drkl do mě.

Povzdechla jsem si. ,,Jen že nejsem ready na zkouškové," odpověděla jsem prostě.

,,Mohl bych tě vyzkoušet já," zachechtal se a přesunul svoji ruku na moje stehno. Jel s ní výš až k mému rozkroku.

Ruku jsem mu chytla a posunula zpět ke kolenu. ,,Z angličtiny?"

,,Z angličtiny zrovna ne," mrkl na mě.

Jeho ruku jsem hladila tou svojí. ,,Bude divný teď nebýt spolu," změnila jsem téma a přesunula na něj svůj pohled.

Láďa svraštil čelo a nechápavě se na mě podíval. ,,Jak to myslíš? Klíče jsi mi nevrátila a věci u mě pořád máš."

,,Já vím," přikývla jsem. ,,Jen jestli to zase nějak neuspěcháme nebo tak," svěřila jsem mu svoje starosti. ,,Nechci se hádat."

,,Juli, nic jsme neuspěchali," řekl mi. ,,Vždyť žádný náš spor nevznikl kvůli tomu, že jsme spolu byli často," přesvědčoval mě. ,,Není co uspěchat."

Přikývla jsem. ,,Máš pravdu."

,,Já bez tebe už nechcu být ani minutu."

Mimo ligu - LK37 [CZ] Kde žijí příběhy. Začni objevovat