Mimo ligu - LK37 [CZ]

Kapitola 39

•Pohled Julie•

,,Práce?" zamrkala jsem překvapeně.

,,Zmínil jsem před Rosou, že studuješ angličtinu a řekl mi, ať ti nabídnu práci ve Spartě," řekl mi. ,,Jde o překlad, rozhovory s hráči. Potřebujou někoho, kdo umí anglicky a chtějí, aby to byla hezká holka."

Chvíli jsem mlčela. O brigádu jsem tehdy kvůli tomu incidentu na stadionu přišla, jelikož jsem druhý den nemohla přijít na směnu. Teď žádnou nemám a peníze by se mi hodily. Navíc by to byla skvělá zkušenost do budoucna. I když to mělo spoustu pro, převládal ve mně pocit, že to nezvládnu a je to pro extrovertnější typy než jsem já. ,,Ty jo, to si asi musím promyslet," přiznala jsem. ,,Nejsem si jistá, že se na to hodím."

,,Hodíš se na to skvěle," přemlouval mě. ,,A vídali bychom se i na stadionu, to je skvělý, ne? Vlastně bychom spolu chodili do práce!" přemílal. ,,A tvůj táta by byl nadšenej, že jeho dcera sice nehraje v Áčku Sparty, ale pracuje pro ni," dodal ještě. Je pravda, že pro tátu by tohle byl splněný sen.

Vydechla jsem. ,,Rozhodnu se do zítra, fajn?"

,,Jasně," usmál se na mě a natáhl se pro pusu, jelikož jsme právě zaparkovali. Po dlouhém polibku mě ještě letmo líbl na čelo a vydali jsme se do Palladia.

Obchoďák byl plný teen dětí, kteří Láďu poznávali. Buď na něj pokřikovali a ti odvážnější si přišli i pro fotku. ,,Jdu do té drogerie, najdeš mě pak?" zeptala jsem se, když k nám mířila další banda malých kluků.

,,Jdu s tebou," řekl Láďa rozhodnutě a chytl mě za ruku.

,,Ahoj, můžeme se s tebou vyfotit?" zeptala se ho již zmíněná partička kluků.

,,Kluci, promiňte, ale spěchám," odbyl je Láďa. ,,Někdy jindy," řekl jim s úsměvem.

Smutně jsem se na ně usmála a byla jsem odtáhnutá za ruku pryč. ,,To jsi nemusel kvůli mně," kuňkla jsem.

,,Lásko, já tu ale dnes nemám autogramiádu," zakroutil očima. ,,Šel jsem se svojí přítelkyní ven, musí to pochopit."

,,Fajn, jak myslíš," vydechla jsem. ,,Jen představa, že mě v jejich věku odmítne třeba Justin Bieber," dodala jsem se smíchem. ,,Asi by mě to poznamenalo do konce života."

Láďa na mě vykulil oči. ,,Justin Bieber?" zopakoval to po mně. ,,Julie, to je vážná porucha. Proč jsi mi něco takového zatajila? Zvážil bych naše randění."

Rozesmála jsem se. ,,Narušená jsem až teď s tebou," drkla jsem do něj ramenem.

,,Hej!" řekl dotčeně, vzal mě kolem ramen a dal mi pusu do vlasů. ,,Miluju tě, ty moje narušená."

,,Já tebe, kopačko."

V tu chvíli jsme už byli u Sephory, kde jsem si vzala košík a vydala se vstříc tunám kosmetiky za tisíce, na kterou nemám peníze. Brala jsem si jen to nejnutnější, co mi docházelo. ,,Tohle všechno holky potřebujou?" pronesl za mnou Láďa, když s rukama v kapsách pozoroval můj útok na regály.

,,Ladislave," oslovila jsem ho. ,,Holky tohle chtějí, nepotřebují," poučila jsem ho.

,,To fakt nechápu," vydechl. ,,Proč jako makeup stojí skoro dva tisíce?" vzal do ruky lahvičku od Chanelu a prohlížel si ji.  ,,Co je v něm? Zlatý prach?"

Přišla jsem k němu a líbla ho na rty. ,,Nikdo po tobě nechce, abys to pochopil," odpověděla jsem mu. ,,A navíc," dodala jsem. ,,Toto je značka, kterou si já jako chudá studentka nemůžu dovolit," zazubila jsem se, vytrhla mu lahvičku z ruky a vrátila ji do regálu.

,,Ale jako zaměstnanec Sparty a zároveň přítelkyně fotbalisty by sis ho dovolit mohla," vyplázl na mě jazyk, jelikož se mu představa toho, že budu pracovat pro Spartu, náramně líbila.

,,Achjo," vydechla jsem. ,,Myslíš, že bych to fakt zvládla?"

,,Julie, jsem přesvědčený o tom, že bys to zvládla," přemlouval mě.

,,Dobře," usmála jsem se na něj a vrátila se k vybírání tvářenky, kterou jsem se chtěla odměnit za zvládnutou zkoušku.

,,Dobře znamená, že bys to zkusila?" zajiskřilo mu v očích.

,,Dobře znamená, že beru v potaz to, že ve mě věříš," zazubila jsem se na něj.

,,Nemohla by sis trochu pohnout? Já už su strašně hladový," zakňoural, když už nějakou dobu netrpělivě přešlapoval vedle mě.

Otočila jsem se na něj a nemohla jsem se nezasmát. Stál tam jak hromádka neštěstí hladící si svoje prázdné bříško. ,,Tak já jdu zaplatit," oznámila jsem mu. U pokladny mi milá slečna k mému nákupu přidala do taštičky i pár vzorečků, což mi vždycky udělá radost.

Vyjeli jsme po jezdících schodech nahoru, kde jsme se nemohli dohodnout, co si dáme na jídlo. Láďa chtěl do italské, já do thajské. Skončili jsme v thajské, protože mám lepší argumenty.

,,Příště ale jdeme do italské," frflal.

,,To víš, že jo," přikývla jsem mu. Moc dobře jsem ale věděla, že příště zase půjdeme tam, kam chci já. Láďa se na mě díval a nic neříkal. ,,Co na mě tak koukáš?" zeptala jsem se se zájmem.

,,Měl jsem dneska takový nepříjemný rozhovor s Adamem," poškrábal se na zátylku. ,,Přišel mi vyčíst, proč jsme se s nimi nechtěli vidět v Dubaji."

,,To myslíš vážně?" překvapilo mě.

Láďa přikývl. Jeho tvář byla kamenná. Bylo mi jasné, že ho to na jednu stranu mrzí skrz to, že je to jeho blízký kamarád. Na druhou stranu na něj byl ale naštvaný za to, co proti nám neustále dělají. ,,Je to kokot," vypadlo z něj. ,,Su z něho hrozně zklamanej."

Natáhla jsem se k Láďovi a pohladila ho po ruce, která mu volně ležela na stole. ,,Moc mě to mrzí."

,,Mně ani ne," řekl. ,,Ukázal se jakej je."

,,Tak dobrou chuť," popřála jsem mu, když nám číšník přinesl jídlo, čímž přerušil naši konverzaci o Adamovi.

Spokojeně jsme obědvali až do doby, než Krejdovi začal zvonit telefon. ,,Promiň, to musím vzít," řekl, když se podíval na displej svého telefonu. Vstal a poodešel o trochu dál. ,,Nabídka?" slyšela jsem jen útržky z jeho konverzace. ,,Ok, budu tam."