Mimo ligu - LK37 [CZ]

Kapitola 5

•Pohled Julie•

Ráno jsem si dala budík na osm, abych měla dost času se dát dokupy. Krejčí mě včera viděl v tragickému stavu, a tak jsem se rozhodla si dnes trochu napravit reputaci.

V rychlosti jsem posnídala a přesunula jsem se do koupelny. Opatrně jsem si z hlavy sundala obvaz a vlezla do sprchy. Musím uznat, že dávat pozor na tu bouli, mě neuvěřitelně vytáčelo a prodloužilo celé mytí vlasů o pár minut. Zároveň každý dotek mojí bolístky jsem extrémně prožívala. Po všech peripetiích s vlasy, které jsem si pouze vyfoukala a nechala přirozeně splývat po zádech, jsem se namalovala. Nejdéle mi trvalo vybrat, co si obleču. Stála jsem před skříní a řešila snad víc než kdy jindy ten obligátní problém každé ženy, že nemám nic na sebe.

,,Doprdele!" vyprskla jsem frustrovaně, když jsem se přehrabovala v oblečení. Věděla jsem, že to nemusím nijak extra řešit, když nepůjdeme nikam mezi lidi, ale zároveň jsem nechtěla jít jenom v teplákách. Také se ve mně bil pocit, že vzhledem k tomu, že mám obvaz na hlavě, je úplně jedno, co mám na sobě. Stejně jsem vypadala jako idiot.

Nakonec jsem stejně vsadila na pohodlnost. Vzala jsem si černé bambusové legíny, které hezky obepínají postavu, což momentálně po tom, co poslední dny jenom ležím a žeru, maximálně ocením. Nahoru jsem hodila šedou volnou mikinu a černý větší křivák. Obula jsem si klasické bílé Airofrcy a při prohlížení se v zrcadle mi proběhlo hlavou, že tohle jsem já a přesně v tomto se cítím nejlíp.

@lkrejci__: Jsem před domem. :)

Přečetla jsem si zprávu, po tom, co mi cinklo upozornění. Nastříkala jsem se svojí oblíbenou voňavkou, v předsíni se naposled prohlídla v zrcadle a běžela jsem dolů. Nádech, výdech. Vzala jsem za kliku od našeho domu a na ulici jsem se rozhlídla, kde že stojí. Pár metrů napravo od vchodových dveří jsem viděla černý Mercedes. Byla jsem si jistá, že je to on. Přece si pamatuju, jaké auto mě včera málem přejelo. Rozešla jsem se k němu. Krejčí čuměl do telefonu, takže ho vyrušilo až to, že jsem otevřela dveře.

Když ke mně zvedl pohled, v momentě se na jeho tváři prohloubily dolíčky, které se zvýrazní vždy, když se usměje. ,,Ahoj," pozdravila jsem s lehkou dávkou ostychu a sedla si na místo vedle něj. Přece jenom to pro mě byla trochu divná situace, protože jsem s nikým kromě Lindy za poslední dobu nemluvila. Ve škole mám jenom pár hodin týdně a tam se mimo semináře s nikým pořádně nebavím.

,,Ahoj," pozdravil mě taky. ,,Sluší ti to," řekl a neustále si mě prohlížel.

Stydlivě jsem sklopila pohled k zemi. ,,Díky," usmála jsem se. ,,Přijdu si jak idiot s tím obvazem," dodala jsem. ,,Ale ta boule je snad ještě horší, než ten obvaz." zasmála jsem se.

,,Ani mi to neříkej," zaúpěl. ,,Cítím se fakt hrozně," přiznal.

Zakroutila jsem hlavou. ,,Fakt to nic není, jen kosmetická vada," zazubila jsem se. ,,Tak co podniknem?" změnila jsem téma.

Láďa zmáčkl tlačítko, čímž nastartoval auto. Oba jsme si automaticky zapnuli pásy. ,,No, potřeboval bych se stavit doma," poškrábal se na zátylku. ,,Tak kdyby ti nevadilo, že bychom si třeba nějaké jídlo objednali tam?" navrhl.

Chvíli jsem zůstala jako opařená. Hned mě chce táhnout k němu domů? ,,Jo, mně je to asi jedno," přiznala jsem nakonec. ,,Venku je stejně hnusně," podotkla jsem narážejíc na upršené počasí.

Souhlasil. Poté nastalo trapné ticho, které jsem se snažila něčím prolomit. ,,Jakej byl trénink?" zeptala jsem se na první blbost, která mě napadla.

,,Ale jo, fajn. Od té doby, co nás vede Brian, je to super. Dává mi to smysl, to co děláme. To ne vždy tak bylo," přiznal se smíchem. ,,No a co ty? Chodíš na Spartu pravidelně?"

Přikývla jsem. ,,S tátou," odpověděla jsem. ,,Ale nijak to neprožívám," přiznala jsem. ,,Nic proti," dodala jsem ještě rychle, když mi došlo, že to nevyznělo zrovna nejlépe.

To ho pobavilo. ,,V klidu, prosimtě. Nemusí být každý člověk zarytý Sparťan," řekl. ,,Ale nebylo by to špatné," uvažoval nahlas.

V tu chvíli mi nahlas zakručelo v břiše. Zahanbeně jsem se podívala na Láďu a začala se smát. ,,Měl bys na to šlápnout, zachvilku začnu být nepříjemná," přiznala jsem.

,,Ajajaj, zhruba tak jako včera?" zeptal se.

Dramaticky jsem zalapala po dechu. ,,Myslíš včera, když jsi nás s Lindou skoro zabil?"

,,Ne, myslím včera, když jste mi s Lindou skočily pod auto," opravil mě.

,,Máš tu situaci nějak zkreslenou," zhodnotila jsem. ,,Jak jsi vůbec došel na tu Lindinu story s naší fotkou?" zeptala jsem se.

Krátce na mě střelil pohledem. ,,No, vlastně náhodou," začal. ,,Lindu jsem měl v historii vyhledávání na Instagramu z toho, když jsem ju hledal, jak do komentářů napsala, že tě zná," vysvětloval. ,,A včera jsem šel hledat něco do vyhledávání a tam se ti zobrazujou i stories u těch lidí v historii, takové to kolečko kolem profilovky," pokračoval. ,,No a já omylem naklikl tu Lindinu story a tam jsi byla ty," řekl. ,,Teda, eeh, teda vy," opravil se.

Zakřenila jsem se. ,,Nebo se ti Linda líbí a stalkoval jsi jí stories," pošťuchovala jsem ho.

,,Tak to nemusíš mít strach," mrkl na mě.

Vykulila jsem na něj oči. ,,Strach? Proč bych měla mít strach?"

Mykl rameny. ,,Nevím, třeba by ti to vadilo," zkusil. V této situaci se přesně dral na povrch jeho pověstný egoismus. Měl pocit, že je z něho každá holka vedle. Včetně mě.

,,Nevadilo," uzemnila jsem ho.

Obličej se mu na vteřinu zkroutil do nepříjemného výrazu, přičemž tak srandovně našpulil pusu. To mě rozesmálo. ,,Co se směješ?" zeptal se s výraznými ďolíčky kolem rtů. V hlavě mi blesklo uvědomění, že když se směje, tak se mi fakt líbí a nutí to k úsměvu i mě. Vsadím se, že ďolíčky jsou jeho zbraň na holky.

,,Ale nic," zakroutila jsem hlavou a sledovala ubíhající cestu za oknem.

,,Povídej," vyzval mě znovu. Zakroutila jsem hlavou na náznak nesouhlasu, načež protočil oči. ,,Já to z tebe stejně dostanu," mrkl na mě sebevědomě. Jak jinak taky, že?

,,Moc si fandíš," odpálkovala jsem ho. ,,Je na čase, aby ti někdo shodil hřebínek, kapitáne."

Jaký máte zatím názor na tento příběh? Dejte mi vědět do komentářů, jestli má vůbec cenu psát dál. Děkuju.🥰