Mimo ligu - LK37 [CZ]

Kapitola 28

•Pohled Julie•

S Láďou náš vztah trvá už téměr dva měsíce.  Nejsme oficiální pár, ale naše okolí o nás ví a vnímá to tak. My se tak k sobě chováme a trávíme spolu v podstatě každou volnou chvíli. Jestli jsem někdy o něčem pochybovala zbytečně, je to naše radnění. Láďa se zatím jeví jako ten nejmilejší, nejpozornější a nejvtipnější kluk. To veřejně odsuzované sprosté fotbalové hovado ani v nejmenším není ten člověk, který se za mnou vrací domů.

,,Juli?" ozvalo se na druhé straně telefonu, který jsem zvedla. Musela jsem kvůli tomu na moment opustit seminář, na kterém se právě nacházím.

,,Ano?" šeptla jsem polohlasně, jelikož jsem stála na chodbě plné učeben, kde se všechno šíleně ozývá.

,,V kolik končíš?" zeptal se Láďa. Neslyšela jsem ho úplně zřetelně. Poznala jsem, že mě má na handsfree v autě.

,,Za čtvrt hodinky," odpověděla jsem mu.

,,Tyjo, zlepšuju se, už si pamatuju tvůj rozvrh," pochválil se. Typický Ladislav. ,,Jedu právě k tvojí škole, tak tě tam někde počkám," oznámil mi. ,,Máš hlad?"

,,Jako vlk," zasmála jsem se.

Slyšela jsem z druhé strany i jeho smích. ,,Takže jako vždy," řekl. ,,Už se tě nemůžu dočkat," dodal ještě.

To mě donutilo k tomu, aby se po mé tváři rozlil blažený úsměv. ,,Já tebe, kopačko," odvětila jsem a neodpustila jsem si ho pošťouchnout. Bohužel, nebo spíš bohudík, jsem už ale neslyšela, co mi na to odpověděl, jelikož jsem telefon típla. S omluvou po návratu do učebny jsem tam přečkala posledních pár minut.

Hned po tom, co pan docent seminář ukončil, jsem si oblékla kabát a opustila školu. V patách za mnou se držela parta mých spolužaček, se kterými jsem si nikdy neměla moc říct. Držela jsem se spíše v tom klučičím kolektivu, protože ačkoliv by se mohlo zdát, že vysoká bude plná inteligentních lidí, není tomu tak a moje spolužačky jsou nesnesitelný slepice. ,,Tak zítra," rozloučila jsem se Honzou a Martinem, se kterými jsem šla bok po boku.

,,Ahoj Juli," odvětili mi jednohlasně.

Už ve vestibulu školy jsem zaregistrovala, kde se Láďův Mercedes nachází a štrádovala jsem si to přímo k němu. Vzala jsem za kliku auta a vklouzla do něj. ,,Dobrý den slečno, kam to bude?" zeptal se Ladislav s naprosto vážnou tváří.

,,Hmm někam, kde budu mít v bříšku jako v pokojíčku," odpověděla jsem se smíchem. Po břiše jsem se demonstrativně pohladila, a protože jsem to už nemohla vydržet, natáhla jsem se k Láďovi pro pusu. On náš polibek prohloubil a mě polil pocit štěstí a lásky tak, jako se to děje vždy v jeho blízkosti.

Láďa se odtáhl a pohladil mě po tváři. ,,Jak to dneska šlo, studentko?" šeptl mi, zatímco naše tváře byly stále v extrémně blízké vzdálenosti.

,,Dneska to bylo fajn," zhodnotila jsem jednoduše. ,,Co trénink?" optala jsem se pro změnu já jeho.

,,Su úplně mrtvej, strašně moc jsme běhali," zatvářil se kysele.

,,Tak to si moje běhna zaslouží něco dobrýho," přikývla jsem se smíchem.

Láďa mě plácl přes stehno. ,,Já ti dám takovou běhnu," zakroutil nade mnou hlavou. ,,A kam chceš jít na oběd?"