Mimo ligu - LK37 [CZ]

Kapitola 17

•Pohled Ládi•

,,Takže jako první," začala. ,,Bude potřeba říct, že jsem sem za tebou dnes fakt nechtěla jít," mluvila, ale bylo mi jasné, že neříká úplně pravdu. ,,Jen jsem nikoho jiného neměla, takže mi nic jiného nezbývalo," dodala jsem.

Každý jsme leželi na jedné polovině postele na boku tak, abychom se dívali do očí. Měl jsem podepřenou hlavu pravou rukou, čímž jsem byl trochu výš než ona. ,,Julie," vydechl jsem pochybujíc a tak tak jsem ovládl nutkání jí dát za ucho pramen vlasů, který ju zjevně šimral na obličeji. Než jsem se k tomu ale rozhoupal, upravila si ho sama.

,,Nech mě mluvit," napomenula mě. Což mě pobavilo. Byla roztomilá, když se snažila být panovačná. ,,To, co jsme si řekli tehdy u nás, platí," dodala.

,,Vždyť tomu sama nevěříš," namítl jsem. ,,Můžeš mi vykládat, co chceš, ale tvoje činy i tak mluví za tebe," podotkl jsem. ,,Tak mi řekni, proč jsi sem pak ještě šla...," pobídl jsem ju. ,,Dva dny zpět, jak jsi tu potkala-."

,,Tu štětku," vyhrkla. Nad tím jsem se uchechtnul, ale přikývnul jsem. ,,Nevím," zamumlala a odvrátila zrak.

,,Víš moc dobře," oponoval jsem jí přesvědčeně.

Nahlas si povzdechla. ,,Tak fajn," řekla a posunula se spíše do polosedu. ,,Nedalo mi to a chtěla jsem to s tebou ještě probrat. Měla jsem pocit, že bychom se neměli rozejít ve zlém nebo se nebavit dál. Jen jsem chtěla, abychom oba vnímali, že to máme stejně a že z toho nic víc než přátelství nebude," povídala. Dívala se před sebe. Ani jednou se mi nepodívala do očí. ,,Jenže jak jsem uviděla tu holku, ranilo mě to. Motáš mě u mě doma a za pár hodin od tebe odchází jiná. To byla poslední kapka, kdy jsem si řekla, že jsem se ohledně nás rozhodla dobře a už se s tebou nechci vídat," dodala.

Přitom, co to říkala, jsem si znovu uvědomil, jak velká chyba byla zavolat té holce. Byl to jen důsledek mé impulzivnosti, kdy vůbec nepřemýšlím a jen konám. ,,Posral jsem to," řekl jsem. Konečně se na mě podívala a souhlasně přikývla. ,,Ale stejně tu teď spolu ležíme," pousmál se.

,,Byla chyba sem chodit," zaúpěla a dala si hlavu do dlaní.

Ruce jsem jí vzal a dal je dolů. ,,Juli, přestaň se tomu bránit," řekl jsem a přiblížil jsem se k ní. ,,Zjevně se to má dít," přesvědčoval jsem ju. ,,Před týdnem jsem tě sejmul míčem a za tu dobu se odehrálo tolik věcí, že to nemůže být náhoda."

,,Mám strach, že mi ublížíš," přiznala. ,,Vím jakou máš pověst a rozchod ze mě udělal blázna," mluvila. ,,Žárlím, nejsem sebevědomá, mám strach z lidí," vyjmenovávala.

Pohladil jsem ji po tváři. ,,Nikdy bych ti neublížil," šeptl jsem skoro neslyšně. Vůbec jsem se v této pozici nepoznával. Holky u mě byly vždy až na druhé koleji, takže projevování citů nebyla zrovna moje parketa. ,,Vždyť se nemusíme hned brát, prostě spolu můžem občas trávit čas a třeba to bude fajn," navrhl jsem.

,,A co ten zásnubní kartáček?" chytla se dramaticky za srdce. ,,To pro tebe jako nic neznamená?"

Rozesmál jsem se. ,,Samozřejmě, že znamená!" vyjekl jsem se smíchem.

Smála se taky. ,,Ráda se s tebou směju," řekla a podívala se mi do očí. Její oči byly nádherné. Světlo z lampičky z nočního stolku se jí v nich odráželo a házelo tak zajímavé odlesky.

,,Já s tebou taky," souhlasil jsem.

Julie si lehla zpět níž a dokonce i blíž ke mně. ,,Když jsem tě sledovala z tribuny na Letný, nikdy by mě nenapadlo, že bych zrovna s tebou ležela v jedné posteli," řekla po chvilce ticha, kdy jsme se každý sám topil ve svých myšlenkách.

,,Nemusíme jen ležet," poznamenal jsem, čímž jsem si vysloužil ránu do hrudi.

Protočila nade mnou očima. ,,Prase," odplivla si sarkasticky.

,,Nehraj si na netykavku," zafuněl jsem. ,,Já moc dobře vím, jak jsi reagovala v té koupelně," dodal jsem.

Pozvedla obočí. ,,A jak jsem reagovala?" zeptala se se zájmem.

Posunul jsem se kousek k ní. Vzal jsem ji za bok a přitáhl si ji blíž k sobě. Zachvěla se stejně, jako když jsem se jí dotkl v koupelně. ,,Takto."

,,Takto si představuješ budem spolu trávit čas a třeba to bude fajn?" zachichotala se po tom, co se mě snažila imitovat při větě, kterou jsem řekl před pár minutami.

,,Nemůžu si pomoct," vydechl jsem a palcem jsem ji hladil na boku, kde moje ruka stále ležela. Jedna její ruka ledabyle ležela podél jejího těla a druhou kreslila kroužky na mé hrudi. Nic neříkala. Jen jsme spolu byli. ,,Měli bychom jít spát, ať ráno vyjedeme brzy," navrhl jsem po chvilce společného ticha.

,,Mně se ještě nechce," odporovala mi. ,,Nebo spíš, asi neusnu, myslím furt na tátu a na..."

,,Na?"

,,Na nás," kuňkla. ,,Nejsem si tím jistá, co se tady děje. Není to správný."

Rukou jsem ju vzal za bradu, abych ju přiměl se mi dívat do očí. ,,Řiď se srdcem, ne hlavou."

Nepatrně se na mě usmála. ,,Fajn," řekla a v okamžiku spojila naše rty. Bylo to tak nečekané, že jsem v první chvíli ani nezareagoval. Jakmile mi ale došlo, co se děje, přitáhl jsem si ju blíž a levou rukou jí sjel na zadek, u kterého jsem neodolal a zmáčkl ho. Byl to asi nejdelší polibek, který jsem s holkou kdy měl. S těma, co jsem se stýkal, jsem se nikdy moc nelíbal.

,,To jsem nečekal," zašeptal jsem jí upřímně do rtů mezi polibky.

,,Promiň," omluvila se a odtáhla se.

,,Tak jsem to nemyslel!" vyjekl jsem. ,,Popravdě jsem asi nikdy nezažil hezčí přání na dobrou noc," přiznal jsem s úsměvem. ,,Teda když nepočítám to od mamky, která mi vyprávěla příběhy o fotbalistech a doprovázela je sběratelskýma kartičkama," zasmál jsem se, když jsem si na to vzpomněl. Měl jsem to stále živě před očima. Vždy jsme si hráli, že jsme v divadle. Kartičky byly v podstatě něco jako loutky.

,,Tomu se těžko konkuruje, kopačko," pokývla uznale Julie.

,,Já ti dám kopačku," řekl jsem a spojil naše rty znovu. Tentokrát ale o poznání vášnivěji.