Mimo ligu - LK37 [CZ]

Kapitola 35

•Pohled Julie•

,,Opatruj se mi," vydechl mi táta do vlasů, zatímco mě objímal v naší předsíni. Opodál mě stál obří růžový kufr sbalený na týden Dubaji.

Odtáhla jsem se od něj. ,,Tati, nejedu do džungle," protočila jsem očima.

,,Já vím, ale je to daleko," namítl. ,,Nikoho jiného než tebe nemám," připomněl mi. 

,,Budu ti každý večer volat," slíbila jsem mu.

Z loučení nás vyrušil zvonek, který značil, že je Láďa tady. Otevřela jsem mu tlačítkem dveře a za pár chvil se objevil nahoře. Vždycky se pozastavím nad jeho kondicí, protože ty tři patra schodů vyběhne jako nic. Já se do nich vždy belhám celou věčnost. ,,Ahoj," usmál se na mě a políbil na čelo. ,,Dobrý den," dodal hned, když si všiml mého táty.

,,Nazdar chlape," rozzářil se táta. Láďa vzal do ruky můj kufr a vyšel na chodbu. ,,Dej mi na ni pozor!" upozornil ho táta přísně.

,,Nebojte se, bránit umím," zavtipkoval Láďa a rozesmál se. Ostatně jako vždy, když řekne nějaký vtip. V tomto směru je svým největším fanouškem.

Zakroutila jsem nad ním s uchechtnutím hlavou a to samé můj táta. ,,Hned jsem klidnější," mrkl na něj a mě naposled objal. ,,Užijte si to," dodal ještě a my za sebou zabouchli dveře.

,,Co v tom doprdele máš?" zahřměl Láďa, zatímco táhl můj Barbie kufr ze schodů. Se zátěží už mu to tolik nejde. ,,Jedeme tam na týden Julie, nestěhujeme se tam napořád," neodpustil si do mě rýpnout.

Stydlivě jsem pokrčila rameny. ,,Všechno nutný," řekla jsem. ,,Schválně, kolik máš opalovacích krémů?" proklepla jsem ho.

,,Jeden," odpověděl mi samozřejmě.

,,Aha!" vyjekla jsem. ,,Já jich mám hned několik," řekla jsem pyšně. ,,Různé faktory a taky na obličej speciální," vyjmenovávala jsem věci, které ho, soudě podle jeho výrazu, absolutně nezajímaly.

Láďa nade mnou protočil očima. ,,Tak to už chápu tu váhu," podotkl. ,,Za nadlimit si platíš sama."

,,Vejdu se v pohodě," odfrkla jsem si.

,,O tom silně pochybuju," zamumlal si pod nosem.

V momentě, kdy jsme si sedli do auta, mě Láďa vášnivě políbil. ,,Chceš mě udusit?" zasmála jsem se mu do rtů. Před tátou se vždy krotí a pak mě chce při první příležitosti, co jsme o samotě, spolknout.

,,To by byla škoda," mrkl na mě. ,,Těšíš se?" otázal se nadšeně. Z jeho jiskřiček v očích šlo jednoznačně vyčíst, že on se těší.

Horlivě jsem začala přikyvovat. ,,Samozřejmě," odpověděla jsem mu a pohladila ho po ruce, kterou hladil moje stehno.

Cesta na letiště netrvala nijak zásadně dlouho. Prokličkovali jsme Prahou a přijeli na Ruzyni. Vjeli jsme na parkoviště, vzali si kufry a šli směrem k Terminálu 1. ,,Dubaj, tady," řekl si Láďa spíše pro sebe a směřoval k odbavovacímu pultíku číslo 86.

,,Láďo, to je prioritní odbavení pro business class," šeptla jsem na něj poučně a instinktivně ho chytla za paži. Nechtěla jsem předbíhat frontu lidí, kteří čekali na economy stejně jako bychom měli my. Tento čin zase akorát křičel Láďovým egoismem.

Láďa se uchechtl, zastavil se a pohladil mě po tváři. ,,Jsi bystrá," uznale pokývl hlavou a rozešel se k tomu stejnému pultíku. Zmateně jsem na něj hleděla a stále mi nedocházelo, o co tady jde. ,,Tak jdeš?" bavil se nade mnou.

Chytla jsem madlo od svého kufru a rychlými kroky ho dohnala. ,,Dobrý den, vaše pasy, prosím," usmala se na nás mile slečna z letištního personálu. Teda na nás. Klasicky spíše na Láďu, tak jako každá žena vždy a všude. On mě ale instiktivně chytl kolem ramen a dal mi pusu do vlasů. Působilo to na mě tak, že si pohledu slečny všimnul a za žádnou cenu nechtěl, abych se cítila špatně.

,,Dobrý den," pozdravili jsme s Láďou jednohlasně.

Nejprve dal svůj kufr na pás. Měl hodně daleko do limitu. Typický chlap. Snad má aspoň čistý trenky na každý den. ,,Tak se ukaž," zasmál se Láďa. Vzal můj kufr a položil jej na pás taktéž. Váha ukázala 22,7kg z povoleného 23 kilového limitu.

,,Ha!" zaradovala jsem se. Láďa jenom pokroutil hlavou. ,,Říkala jsem ti to!"

,,Pane Krejčí, slečno Stránská," oslovila nás slečna u přepážky. ,,Zde jsou vaše letenky. Salónek pro business class je tímto směrem. Užijte si let," řekla a předala nám naše letenky.

Moje brada dopadla k zemi, jelikož mi až v tuto chvíli došlo, proč stojíme právě u této přepážky. ,,Ty ses úplně zbláznil?" vyjekla jsem polohlasně na Láďu.

Ten mě jen chytil za ruku a nevinně se uculil. ,,No co, prostě chci, ať máme pohodlí," mykl rameny jako by to byla samozřejmost.

,,Podívej se co mám na sobě!" šílela jsem. ,,Mám obyčejné tepláky, ne outfit do business třídy." rozebírala jsem pořád. ,,Nesnáším tě!"

Láďa se rozchechtal. ,,Jsi první holka, která svého přítele nesnáší za to, že jí koupil letenku do business class," utrousil.

,,Láďo, Láďo!" ozvalo se za námi. Oba jsme se tím směrem otočili a uviděli asi desítiletého kluka řítícího se k nám. ,,Mohl bych se s tebou vyfotit?" zeptal se ho. Ladislav přikývl, vzal si do ruky chlapcův telefon a vyfotil selfie. ,,Moc děkuju," usmál se na něj a plácl si s ním.

,,Není zač."

,,Můžu ti něco pošeptat?" zeptal se klučina ještě, přičemž mě sjel pohledem.

Láďa nejistě přikývl a sehl se k němu tak, aby mu dostal k uchu. Po pár sekundách se zasmál a s malým zrzkem se naposled rozloučil.

,,Co ti šeptal?" zeptala jsem se se zájmem.

,,Chlapský věci," odbyl mě Láďa pobaveně, znovu spojil naše ruce a štrádovali jsme si to tím směrem, který nám před chvílí ukázala slečna.

Přimhouřila jsem podezřívavě oči. ,,Co?"

Ladislav nakonec svolil. ,,Říkal, že jsi kočka," vypadlo z něj.

Zazubila jsem se. ,,To neříkal," zatřepala jsem hlavou záporně.

,,Přísahám ti na svoji kapitánskou pásku," řekl něco, co mě přesvědčilo o tom, že nekecá.

Vykulila jsem na něj oči. ,,Vypadal tak nevinně!" zhodnotila jsem.

Před námi se už tyčí byznys salónek. ,,Ty taky vypadáš nevinně a umíš věci!" zamrkal na mě Ladislav laškovně obočím. Šokovaně jsem na něj pohlédla a chtěla ho začít kárat. ,,Prosím," otevřel mi dveře a nechal mě jako první vejít do salónku. V tu ránu jsem Ladislavovy nechuťárny vypustila z hlavy a byla fascinovaná tím, jak to na letišti může vypadat. Předložili jsme letenky, které potvrdily, že sem máme povolený přístup, a ulovili jsme si místo u skla s výhledem na letadla.

S proseccem a snídaní, kterou jsme si nabrali z rautu jsme seděli a koukali jeden na druhého. ,,Tohle ti nikdy nebudu schopná vrátit," přemýšlela jsem nahlas, když jsem viděla všechen ten luxus kolem.

,,Vracíš mi to každý den tím, jak skvělá jsi a že sis mě nechala i s mojí minulostí," odvětil mi.

,,Miluju tě," řekla jsem mu s velkým úsměvem na tváři.

,,Já tebe víc."