Mimo ligu - LK37 [CZ]

Kapitola 42

•Pohled Julie•

,,Ale, ale...Co to vidí oči mé?" spustil Kuchta, když mě uviděl po Láďově boku přicházet s kufry na stadion. ,,To sis sebou musel vzít i chůvu, Krejdo?" dobíral si nás.

Protočila jsem nad ním oči a pozdravila se s kluky. Karabec si mě přejížděl pohledem a nebyla jsem schopná vyčíst, co si tak asi myslí. ,,Škoda, že ty sis ju sebou nevzal. Kdyby tu byla tvoja, ani bys necekl," bránil nás Láďa.

,,To je fakt," souhlasil rozchechtaně Kuchtič a rozešel se ke mně. Vzal mě kolem ramen a rozpusile říká: ,,Chápu, že takovej poklad si bereš sebou."

Jeho ruku jsem sundala a odstoupila od něj. Láďovi Kuchtův čin nevadil, protože to bral z legrace. Mně ale dotyk někoho jiného nebyl příjemný. ,,Jdu najít Rosu, máme ještě podepsat tu smlouvu," oznámila jsem Láďovi, otočila jsem se na patě a odešla.

Neslyšela jsem, o čem se dál po mém odchodu baví. Jediné, co vím, že se chci vyhýbat Kuchtovi, na kterém mi rozhodně něco nesedí. ,,Julie!" spráskl nadšeně ruce Rosický. ,,Akorát jsem se vás vydal hledat."

,,Láďa byl absolutně neschopný vyjet včas," sklopila jsem hlavu a osvětlila důvod svého pozdního příchodu.

,,Víte, že jsem si to myslel?" přitakal mi. ,,Tak pojďte," pobídl mě dovnitř jeho kanceláře. ,,Ať nezdržujem celou výpravu."

V kanceláři to byla už jen formalita. Zároveň jsem dostala složku pokynů, co budu natáčet či překládat, a taky tipy na otázky, které by ohledně jednotlivých fotbalistů mohly fanoušky zajímat. Musím říct, že Rosova připravenost mě potěšila a pro začátek mi určitě velmi pomůže. ,,Děkuji moc," usmála jsem se na něj a zdvořile potřásla rukou.

,,Trenér o vás ví. Láďa vás pak představí ostatním," dodal ještě. ,,A dejte tam na ty přerostlé děcka pozor, Julie," zasmál se Rosa. ,,Působíte na mě velmi zodpovědně, tak...," nedořekl větu, protože asi čekal, že chápu, co tím myslí.

,,Jistě. Nashledanou," rozloučila jsem se s ním nakonec a štrádovala si to zpět přes stadion, kde už byli kluci shromáždění. Vypadalo to, jak kdyby odjížděli na letní tábor. Podle Rosových slov jsem v tomto případě jejich zodpovědná vedoucí.

Když mě Láďa zmerčil, po tváři se mu rozlil obrovský úsměv a úplně přestal vnímat, co Martin Vitík povídá. ,,Hej, posloucháš mě?" drkl do něj.

,,Ne," uchechtl se upřímně. To už jsem byla zpět v hloučku. Láďa se na mě uculil. ,,Všechno v pohodě?" ujistil se.

Přikývla jsem. ,,Dostala jsem speciální úkol," zachichotala jsem se. ,,Prý z vás vypadám nejzodpovědněji, tak vás mám hlídat."

,,Co jsem říkal?" vyjekl Kuchta. ,,Chůva."

Zakroutila jsem nad ním očima a otočila se na patě směrem ke dveřím autobusu, který nás měl odvézt na letiště. ,,Tak se uvidíme zachvíli," usmála jsem se na Láďu a natáhla se pro pusu.

Nechápavě zamhouřil oči. ,,Proč?"

,,Jedu s realizákem, ne s váma," upřesnila jsem mu.

Láďa začal rychle točit hlavou zleva doprava. ,,V žádným případě. Jedeš s náma," řekl rázně a chytl mě za ruku. Vysmekla jsem se mu. Láďa překvapeně zamrkal. ,,Co děláš?"

,,Láďo, jsou tady nějaká pravidla," začala jsem. ,,Jsem tady za sebe, ne za tvoji přítelkyni," objasnila jsem mu něco, co za mě bylo celou dobu naprosto zřejmé. ,,Řeklo se, že jedu tamtím autobusem, tak jím prostě pojedu," začala jsem se rozčilovat. Přišlo mi, jako by ze mě dělal malý dítě. Ano, pomohl mi dostat se k tomuto místu, ale pohovor jsem zvládla sama za sebe. Nemluvil tam za mě.