Mimo ligu - LK37 [CZ]

Kapitola 23

•Pohled Ládi•

Když jsem ju viděl při rozcvičce na tribuně, málem mi vyskočilo srdce z hrudi. Její úsměv mě donutil usmát se taky. Vím, že su idiot. Být z ní mimo po tom, co ze mě dělá blbečka a jeden den chce to a druhý zase něco jiného, je pod moju úroveň. Ale já si zkrátka nemůžu pomoc. Celý týden jsem se snažil na ni nemyslet, makal jsem na trénincích a dělal spoustu věcí, abych na ni zapomněl. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bude dnes tady a že ji takhle na první dobrou uvidím.

Po rozmluvách trenérů o taktikách v kabině, jsme se přesunuli do tunelu, odkud jsme pak společně se Slávisty a rozhodčími vyšli na hřiště. Šla se mnou za ruku malá holčička, která se na mě neustále uculovala. Jakožto kapitán jsem si s kapitánem Slávie vyměnil týmovou vlaječku, domluvili jsme si strany a rozestavili jsme se na naší polovině. Po úvodním hvizdu se klasicky rozjel boj o to, který z týmů se stane vládnoucím v Praze.

Ve chvíli, kdy byla hra přerušena, se můj pohled přesměroval na místo, kde předtím seděla Julie. Teď tam ale nebyla. Šmejdil jsem zrakem po sektoru a byl jsem si jist tím, že si pamatuji, na kterém místě mají permanentky. Proč by tu byla jen na rozcvičku? A byla tu vůbec? Chvíli jsem měl pocit, že se mi snad zdála. ,,Krejdo, tyvole, soustřeď se na hru!" zakřičel na mě někdo z lavičky. Rozhlédl jsem se kolem sebe a viděl, že mi všichni utíkají a já jsem dostatečně nezabránil přečíslení, které se Slávii povedlo. Díky mojí nepozornosti se stalo, že se sešívaní dostali do obrovské šance, kterou naštěstí nebyli schopni proměnit. ,,Dopíči Krejdo!" vykřikl na mě Filip Panák. ,,To bylo tvoje!"

,,Sorry hoši," omluvil jsem se směrem ke klukům, co byli poblíž, a běžel zpět na svoji pozici.

Do konce poločasu jsme to nějak zvládli a moc dobře jsem věděl, že v šatně dostanu bídu. Šel jsem se sklopenou hlavou a nejde vůbec popsat, jak se ve mně vařila krev. Byl jsem nasraný sám na sebe, jak jsem něco takového mohl vůbec dopustit. Z tribun se na mě ozývaly nadávky a já jsem se jim vůbec nedivil. ,,Kámo, ty seš úplně mimo," hlesl Kara, který se připojil a šli jsme bok po boku. ,,Je to derby. Teď se vymrdej na nějakou holku."

Přikývl jsem. ,,Já vím."

V šatně to probíhalo přesně tak, jak jsem tušil. Ačkoliv jsme tým a držíme vždy při sobě, tak nasrání kluků vůči mně bylo znát. ,,Krejda, act like a captain or give me captain's armband," otočil se na mě Brian. Sklopil jsem hlavu a zíral si na ruce. ,,I don't know what's going on in your head but when it's derby, your head must be on the field!"

,,Sorry coach a sorry hoši," vydechl jsem. ,,Toto se nebude opakovat."

Do druhé poloviny zápasu jsme naskočili aktivněji a poměrně rychle se nám podařilo vstřelit vedoucí branku. Slavit gól na Letné s našimi fanoušky je vždy  neuvěřitelný zážitek. Tento stav jsme udrželi až do konce a tím pádem jsme vyhráli derby a Praha je dále pod nadvládou nás rudých. ,,Jooo kurva!" zařval jsem z plných plic na oslavu, když se ozval závěrečný hvizd. Společně s kotlem jsme oslavovali, skákali a skandovali. Byla to neskutečná euforie, tak jako vždy, a z těchto emocí jsem vždy nabitý několik dní. ,,JÁ NÉCHCÍ...." zakřičel jsem do megafonu úvodní slova jednoho z našich chorálů. Ostatní se ke mně přidali a skandovali z plných plic.

Po všech těch oslavách jsem šel najít moje rodiče, kteří se na derby přijeli podívat. ,,Ahoooj!" mávala na mě nadšeně mamka.

,,Ahooj," usmál jsem se na ni a letmo ji objal. Nechtěl jsem ji objímat celý zpocený. ,,Čau tati," pozdravil jsem i jeho a nechal se poplácat po zádech.

,,Nejsi ve své kůži," zhodnotil taťka.

Mávl jsem nad tím rukou. ,,Ale, to nic není," zalhal jsem. ,,Každý někdy může udělat chybu."

Táta přikývl. ,,Samozřejmě," řekl s úsměvem. ,,Jsme na tebe pyšní."

,,Díky," usmál jsem se vděčně. Su neskutečně vděčný za to, že mě tenkrát dali na fotbal a já mám teď příležitost si plnit sny.

Rodiče se museli vrátit do Brna ještě dnes, a tak jsme se spolu nezdrželi dlouho. Obdivuju je, že jen aby mě tu mohli podpořit osobně, jednou celou tu dálku tam a zpět v jednom dni. Když jsem se s nimi rozloučil, rozdal jsem po cestě pár fotek a podpisů, a pomalu mířil do šaten.

,,Čau Láďo," uslyšel jsem za sebou.

Zarazilo mě, že se jedná o ženský hlas, a proto jsem škubl hlavou tím směrem. Uviděl jsem Karolínu, jež po jejím boku stála Sabina, ke které si to štrádoval Kara. ,,Čau," pokývl jsem na ni a chtěl odejít.

Ona se však více naklonila přes zábradlí a chtěla pokračovat v rozhovoru. ,,Potkala jsem tu tvoji lásku," pousmála se ironicky.

,,Julii?" zarazil jsem se.

Přikývla. ,,Přesně tu."

,,Kde? Kdy?" vyhrkl jsem. Věděl jsem, že mi to neříká jen tak a něco za tím bude.

Sabina zaregistrovala, o čem se bavíme. ,,Potkali jsme ji u stánku s pitím," řekla. Adam nás mlčky pozoroval. ,,Je moc hezká...mimochodem."

,,Fajn," prskl jsem po nich. Nechápal jsem, proč s tím za mnou vůbec přišla. Jediné, co mi to dalo je to, že se mi nezdála a opravdu na té tribuně v určitou dobu byla.

Karolína se zřejmě bavila něčím, čemu já jsem nerozuměl a bylo mi hodně proti srsti, že se snažila mít navrch. ,,Hezky jsme si s ní pokecaly," zazubila se na mě. Vykulil jsem na ni oči. Myslel jsem, že ji jen někde postřehly. Ne že spolu komunikovaly. ,,Řekla jsem jí, že jsi mi zase psal, jestli bych se nestavila," řekla mi, jako by se nechumelilo. ,,Nevzala to moc dobře."