Mimo ligu - LK37 [CZ]

Kapitola 18

•Pohled Julie•

V břiše se mi rozlétlo asi tisíc motýlků, když se naše rty spojily. Tentokrát už to ale bylo o moc intenzivnější, než ten polibek, který jsem začala já. Láďova ruka šmátrala různě po mém těle a já tu svoji ubytovala do jeho kudrlin. Když jsem měla pocit, že se to schyluje dál, než bych chtěla, odtáhla jsem se. ,,Láďo," vydechla jsem ztěžka. ,,Nechci s tebou spát," řekla jsem mu na přímo.

Mlčky přikývl. ,,Chápu," šeptl s úsměvem a políbil mě na čelo.

Dál už se nic nedělo. Zhasli jsme každý svoji noční lampičku, přetočila jsem se na druhý bok a Láďa také. Už nejsem zvyklá usínat v objetí někoho jiného, a tak jsem si automaticky lehla do mé pohodlné usínací polohy na kraji postele. ,,Dobrou noc," šeptla jsem ještě. Odpovědi se mi už nedostalo. Věděla jsem, že je Láďa unavený po zápase a usnul v podstatě hned. Zároveň mi bylo jasné, že moje usínání nepůjde tak hladce. A bylo to přesně tak, jak jsem tušila. Až do rána jsem téměř nezamhouřila oči.

Ráno jsem byla pochopitelně vzhůru dřív než Láďa, a tak jsem ho, po oči zachumlaná do peřiny, sledovala jak spí. ,,Když spím jsem stejně hezký, jako když jsem vzhůru?" zamrmlal najednou rozespale. Trochu jsem se polekala, jelikož jsem nevěděla, jak dlouho už registruje, že na něj zírám.

,,Ujde to," pošťuchovala jsem ho.

,,Tak ujde, jo?" mykl obočím a přitáhl si mě blíž k sobě. Představa toho, jak musím být nechutná, jelikož mi táhne z úst, mě donutila nepokračovat.

,,Jdu si vyčistit zuby," rozhodla jsem se a vstala z postele. Láďa mě pozoroval, jak odcházím a zanedlouho jsem slyšela kroky přicházející za mnou do koupelny. Třicetsedmička sáhl po svém kartáčku a začal si čistit zuby také. ,,Co ten spěch čistit si zuby?" zahuhlala jsem s pusou plnou pasty. ,,Slibuješ si od toho něco?"

Láďa se ušklíbl. ,,Možná." Když jsme si oba, jeden po druhém, vypláchli pusu, nezahálel ani chvilku a hned si mě přitáhl blíž. ,,Teď už je to bezpečné pro oba," zasmál se a spojil naše rty. Já jsem se vyhoupla na špičky, aby to oběma bylo pohodlnější. Jakmile jsme se od sebe odtrhli, šla jsem se převléct do svého oblečení. ,,Dáš si něco na snídani?" zeptal se mě.

Hlavou jsem zakroutila na náznak nesouhlasu. ,,Ne, díky," odpověděla jsem.

Ladislav mě přejel dost nedůvěřivým pohledem. ,,Jíš dost?"

Tím si ode mě vysloužil otrávené protočení očí. ,,Už seš jak můj táta," vydechla jsem. ,,Ten se mě taky furt ptá, jestli jím," vysvětlila jsem mu, jak to myslím. ,,Vsadím se, že dnes se mě na to bude v nemocnici ptát taky," dodala jsem ještě.

,,Jen o tebe máme strach," houkl, zatímco si chystal suroviny na vaječnou omeletu.

To mě donutilo se usmát. ,,Není potřeba, fakt," zalhala jsem trochu. Věděla jsem sama, že jím málo nebo minimálně méně, než dřív. Bylo to zapříčiněno tím vším, co se za poslední dny stalo. Určitě to ale nenechám zajít tak daleko, jako jsem to nechala po rozchodu. To jsem nejedla vůbec nic a došlo se na to tehdy až v momentě, když jsem zkolabovala.

Ladislav snědl svoji snídani, já vypila kafe, které mi připravil, a vydali jsme se na cestu do Hradce. Hrozně jsem se na tátu těšila, jelikož jsem si potřebovala potvrdit, že je v pořádku. O mámě taky říkali, že se zotaví a nakonec mi zemřela. ,,Nad čím přemýšlíš?" zeptal se Láďa za doprovodu pohlazení po stehně, čímž mě vyrušil z mého dumání.

,,Jen tak, o životě," vysoukala jsem ze sebe. ,,Těším se, až uvidím tátu. Potřebuju si potvrdit, že žije," řekla jsem.

Láďa po mně střelil zmateným pohledem. ,,Juli, určitě je v pořádku," snažil se mě uklidnit a dál hladil moje stehno.

,,Díky," usmála jsem se na něj. ,,Že se mnou jedeš, že se mě snažíš uklidnit," vyjmenovávala jsem. ,,Nedovedu si představit, jak bych se tam celá nervní trmácela autobusem."

Láďa chytl moji ruku, která mi ledabyle ležela v klíně a pevně ji zmáčkl. ,,Jedeš se mnou, tak se pohodlně opři a odpočívej. Za půl hoďky jsme tam,"řekl. ,,A nebo!" vyjekl a v očích se mu zablesklo. Vypadal, že zrovna dostal nějaký nápad. ,,Otevři ten kastlík," pobídl mě a ukázal na přihrádku pod palubkou u spolujezdce. Udělala jsem tak, jak mi řekl, a uviděla tam obří čokoládu. ,,Cukry jsou v těchto situacích fajn."

Moje oči se rozzářily. ,,To máš běžně takto po ruce čokoládu?" rozesmála jsem se. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, ale něco sladkého mi v tuto chvíli přišlo vhod.

Negativně zakroutil hlavou. ,,Včera mi ji dal nějaký fanoušek po zápase," zazubil se. ,,Nechal jsem si ji tam jako záchranu, až pojedu v pondělí z tréninku," prozradil mi.

,,Tak to ji ti tam nechám," zaprotestovala jsem. Dovedla jsem si představit, jak jsou jejich tréninky náročné a jestli někdo bude potřebovat doplnit cukry, bude to jednoznačně on. Já to bez nich zvládnu.

,,V žádném případě," byl tvrdohlavý stejně jako já. ,,Nejedla jsi nic večer ani ráno. Jestli do tebe dostanu tu čokoládu, bude to moje malé vítězství," oznámil mi. ,,A ty víš, že já vyhrávám rád," mrkl na mě.

,,Tak jen proto, abys byl spokojený," zhodnotila jsem situaci a nenechala se dál přemlouvat. Rozbalila jsem čokoládu a místo toho, abych si jí kousek ulomila, jsem si rovnou ukousla.

Láďa se rozesmál. ,,Vzala jsi to poctivě," poznamenal. Přikývla jsem. ,,Dáš mi kousek?"

,,Spíš ne," zahuhlala jsem s plnou pusou čokolády. ,,Neměls mi ji nabízet."

,,Však ty mi to vrátíš jinak," řekl přesvědčeně a vyplázl na mě jazyk.

,,A jak?" zeptala jsem se a začala na prst namotávat pramínek vlasů. Cítila jsem, že má hravou náladu a na mě přicházela také.

,,To se dozvíš, až se vrátíme zpátky do Prahy," mrkl na mě. Nemůžu uvěřit, že on je z naší dvojice v tuto chvíli ten rozumnější.

Protočila jsem znuděně očima. ,,Nemusíš to dramatizovat, zas tak neodolatelnej nejsi."