Mimo ligu - LK37 [CZ]

Kapitola 14

•Pohled Julie•

Ráno jsem se probudila s šílenou migrénou. Mívám to tak, když den předtím řeším nepříjemnosti. Spánek není kvalitní, jelikož mi v hlavě pak pořád šrotují ty negativní myšlenky dokola. Vstala jsem z postele, hodila na sebe svůj huňatý župan a pomalu jsem se došourala do kuchyně, kde byl táta.

,,Dobré ráno," kuňkla jsem. Neměla jsem ráda omlouvání a veškeré dozvuky neshod. Netušila jsem, do jaké nálady se probudil on a měla jsem strach, že hádka bude pokračovat. Spouštělo mi to šílené úzkosti. A ano, hádáte správně, je to jedna z těch věcí, kterou mám od rozchodu. Patrik byl prostě bezcitný hajzl a jeho chování moji psychiku trvale narušilo.

,,Dobré ráno," odvětil mi táta s úsměvem. Seděl u stolu a četl si noviny. Uf. Velmi se mi ulevilo, že je vše zapomenutý.

,,Chtěla jsem se ti omluvit," vydechla jsem. ,,Víš, že neshody nenesu dobře," začala jsem. ,,Neměla jsem na tebe být tak nepříjemná."

Táta se na mě podíval z pod brýlí. ,,Já bych se ti měl omluvit," oponoval mi. ,,Doma musím být táta, ne Sparťan," řekl. ,,Moc mě to mrzí, vyčítal jsem si to celej večer," vydechl. ,,Pojď sem," dodal ještě, vstal a roztáhl ruce.

Přišla jsem k němu a objala ho. On mě v objetí doslova mačkal. ,,Chceš mě udusit?" zasmála jsem se ztěžka. Táta stisk povolil. ,,Jsem ráda, že se máme."

,,I já, Julinko," řekl táta a dal mi pusu do vlasů. ,,Dáš si něco k snídani?"

Odtáhla jsem se od něj. ,,Ne ne, nějak nemám hlad," přiznala jsem.

Táta podezřívavě přimhouřil oči. ,,Ty vůbec nejíš," poznamenal. ,,Nevečeřela jsi, snídat nechceš," vyjmenovával. ,,Tohle nejsi ty," dodal.

,,To bude zas dobrý," přesvědčovala jsem ho. ,,Dám si jablko."

,,Aspoň něco," přikývl.

,,Kdy vyjíždíte?" zeptala jsem se ho, zatímco jsem si na kávovaru klikla přípravu capuccina. Dala jsem tam hrnek a otočila se zpět čelem k němu. Táta dnes měl v plánu ten sparťanský výjezd, o kterém vykládal i Krejčímu, když tu byl.

,,Za dvě hoďky," odvětil mi. ,,Nechceš s námi? Máme ještě jedno volné místo v autě," zeptal se. To poslední, co teď chci vidět, je opěvování Ladislava.

,,Ne, díky," usmála jsem se. Vzala jsem si kafe a přesunula se do obýváku. Ještě jsem ani nedosedla na gauč, když se ozval zvonek. ,,Ty někoho čekáš?" křikla jsem na taťku.

,,No v tuto ranní hodinu určitě ne," odvětil mi.

Došla jsem ke zvonku, kde jsem zvedla sluchátko. ,,Prosim?"

,,Tady kurýr, mám tu kytku pro slečnu Julii Stránskou," ozvalo se na druhé straně. Vykulila jsem oči překvapením, což ale naštěstí nikdo viděl. Musela jsem být k popukání. ,,Tak pojďte nahoru," řekla jsem trochu zaraženě a zmáčkla tlačítko na dálkové otevření dveří. Vyšla jsem do chodby, aby kurýr věděl, kam má jít. V tom momentě překvapení jsem mu úplně zapomněla říct patro.

,,Dobrý den," pozdravila jsem mile pána kolem čtyřicítky s obrovskou kytkou.

,,Dobrý," odpověděl mi nazpět lehce udýchaně, protože musel šlapat až do třetího patra bez výtahu. ,,Slečna Julie?" ujistil se. Přikývla jsem. ,,Tak tohle je pro vás," řekl a předal mi obrovskou kytku do ruky. Teda spíš do náručí, protože se vzhledem k svojí velikosti celkem pronesla. 

,,Díky," usmála jsem se. ,,Od koho je?" zeptala jsem se ještě.

,,Máte tam vzkaz," odpověděl mi a dal se na odchod. Já jsem se okamžitě dala do hledání kartičky. ,,Nashledanou," rozloučil se.

,,Nashle," letmo jsem ho pozdravila, protože jsem byla plná zájmu, kdo mi tuhle nádheru poslal. Nohou jsem za sebou zabouchla dveře a konečně vydolovala kartičku z pugétu.

,,Kdo to byl?" zahučel taťka z kuchyně.

Neodpověděla jsem mu a pomalu šla za ním, přičemž jsem si pořád dokola četla vzkaz.

Promiň.

Stálo v něm. Víc nic. Nemusela jsem být zrovna Einstein, abych si dala jedna a jedna dohromady a došla na to, od koho je.

,,Kurýr," odpověděla jsem neutrálně.

,,Páni, to je kytka!" vydechl překvapeně taťka při pohledu na ni. ,,Vždyť je skoro tak velká jako ty," dodal se smíchem.

Nad tím jsem se pousmála i já. Měl pravdu. ,,Je taky pěkně těžká," poznamenala jsem a položila ji na kuchyňskou linku.

,,No a od koho je?" zeptal se, přičemž hlavou pohodil směrem ke kartičce, kterou jsem svírala mezi prsty.

Zhluboka jsem se nadechla. ,,Od Krejčího." Táta překvapeně zamrkal. ,,Nevím proč, nerýpej se v tom, prosím," dodala jsem ještě. Chtěla jsem předejít podobné konverzaci, ke které jsme sklouzli včera.

,,Neptám se," zamrmlal. ,,Ale moc se mi to nezdá, to snad chápeš," neodpustil si.

,,Nápodobně, tati, nápodobně," souhlasila jsem s ním.

,,Máme vůbec tak velkou vázu?" zeptal se taťka se smíchem a zakousl se do posledního sousta chleba, které mu talířku zbývalo.

,,Podle mě ne," odpověděla jsem mu vážně. ,,Kýbl to jistí," řekla jsem a rovnou pro něj šla do spíže, kterou jsme měli vedle kuchyně.

Táta pozoroval, jak do kýblu napouštím vodu. ,,Asi bys mu měla poděkovat, ne?" nadhodil opatrně.

Protočila jsem očima, ale jelikož jsem k němu stála zády, nemohl to vidět. ,,Já se o žádnou kytku neprosila," odvětila jsem mu tvrdohlavě.

To ho asi překvapilo, jelikož na to nic neřekl. Kýbl jsem z dřezu dosmýčila na zem a kytku do něj ubytovala. Ani to nevypadalo tak blbě, jak jsem očekávala. Než táta odjel, setrvala jsem v poloze ležmo na gauči. Poté jsem se dala do úklidu. Když je doma, má velkou potřebu mi při úklidu pomáhat a z toho mi tečou nervy. V průběhu jsem si objednala oběd z nedaleké indické restaurace a po krátké pauze jsem s úklidem pokračovala. Stihla jsem to i tak docela rychle, a protože v televizi nic lepšího nebylo, nakonec jsem si tam zapnula fotbal. Vždy mě na tom v telce nejvíc bavilo hledat tátu v kotli.

Při prvním záběru na Ladislava se mi žaludek nepříjemně sevřel a začala jsem litovat svého rozhodnutí se na ten zápas koukat.
Kytku od něj jsem dala vedle televize, protože tam měla dostatek světla. Na chvíli mi v hlavě bleskla myšlenka na to, jak mi tu kytku dává on sám. Taky se mi pořád honily myšlenky na to, jak v televizi není tak hezký, jak naživo, ačkoliv tam vypadal skvěle. Měla jsem sto chutí si vrazit facku, když jsem si ho malovala v krásném světle, přitom je to jenom prolhaný děvkař.

Zkrátka mi to nedalo a napsala jsem mu zprávu.

@jullinka: Děkuju.