Mimo ligu - LK37 [CZ]

Kapitola 3

•Pohled Ládi•

,,Co je kámo?" vytáhl mě z myšlenek Viťas, když jsme jeli na trénink. ,,Seš nějakej zkleslej," dodal.

Přesunul jsem na něj na vteřinu pohled a pak se dál věnoval provozu. ,,Ale nic," odbyl jsem ho.

,,Fakt?"

,,No dobře," vydechl jsem. ,,Našel jsem tu holku, co jsem ji sejmul," začal jsem.

,,Je dobrá?" vyhrkl.

To mě donutilo nad ním se smíchem zakroutit hlavou. Toto je prostě klasický Viťas. Ačkoliv má doma krásnou přítelkyni, pořád je v něm kousek typického kluka, který někdy vůbec nepřemýšlí. ,,Je," zazubil jsem se. ,,Pozval jsem ju na kafe jako omluvu a odmítla mě," přiznal jsem.

Viťas na mě vykulil oči. ,,Vždyť to byla prý Sparťanka. To v tomhle vesmíru existujou i takový, co z tebe nemají vlhké kalhotky?" řekl se smíchem.

Sledoval jsem semafor, až na něm přeskočí zelená, a smál jsem se s ním. ,,Je to divné, ale jo," uznal jsem rozesmátě.

,,Takže důvodem tvé špatné nálady je nějaká buchta, co ti pošramotila ego," zhodnotil nahlas.

,,Hele zase to nepřehánějme," mrkl jsem. Ačkoliv nejsem zvyklý na odmítnutí, pořád mám v hlavě to, že na mě holky stojí řadu. Je to jen obyčejná fanynka. Pokud už bych měl mít vztah, musí to být někdo speciální. ,,Spíš mě štve, že su za blbečka a nemůžu nijak odčinit to, že kvůli mně byla v nemocnici,"

Viťas se zazubil. ,,Jasně," přitakal. ,,Ale taky trochu to, že tě odmítla," nezapomněl si rýpnout.

Protočil jsem nad ním očima. ,,To fakt ne," vydechl jsem. ,,Víš že já baby neřeším, su rád sám a když potřebuju, nějaká se vždycky najde," vysvětlil jsem.

V tuhle chvíli už jsme přijížděli na Letnou. Vzali jsme si věci a šli k bočnímu vchodu kudy chodíme vždy.

,,Zdar hoši," pozdravil jsem kabinu a sedl si na své obvyklé místo. Začal jsem jsem se převlékat do tréninkového.

,,Hello guys!" vběhl rychle do kabiny Brian a než jsem ho stihl postřehnout, už byl i pryč.

Přitom, co jsem si zavazoval tkaničky si vedle mě sedl Kara. ,,Jsi v pohodě?" zeptal se a propaloval mě pohledem.

,,Jo, jo. Proč bych neměl být?" zeptal jsem se.

,,Kámo, poznám, když nejsi ok. Vždy tu děláš kraviny, seš samá sranda a dneska sedíš, jako tělo bez duše," mluvil.

,,Odmítla ho holka," přiřítil se nám do konverzace Viťas. Řekl to nahlas jenom natolik, že to slyšela celá kabina, takže všechny pohledy se zastavily na nás. Měl jsem kliku, že to nevytroubil celé Praze. Zmiňoval jsem už, že fotbalová kabina je ekvivalent ke slovu drbárna?

Protočil jsem otráveně očima, vstal a odešel na hřiště. Neměl jsem vůbec náladu je řešit. Nevím, jak jim mám vysvětlit, že je mi nějaká cizí holka naprosto ukradená. Můžu jich mít na každém prstě deset, ale já jen nechci. Nechci vztah, nechci se vázat, to se o mně obecně ví. Proto není jediný důvod, proč by mě odmítnutí nějaké holky mělo trápit.

Trénink mi každopádně přivodil jiné myšlenky a to takové, že nedělní zápas v Hradci musíme vyhrát. Po trenálu jsem se na Spartě ani neosprchoval, jen jsem se převlékl, sedl jsem do auta a mířil domů. Měl jsem náladu být sám a netrávit v kolektivu zbytečně času navíc. Sice jsem kapitán a měl bych být ten, co kluky tmelí dohromady, dnes ale zkrátka není můj den.

Když jsem odjížděl ze stadionu a vyjížděl za roh, na poslední chvíli jsem uviděl dvě holky, které se bez rozhlídnutí vydaly skrz silnici. Zašlápl jsem brzdy a se zavřenýma očima doufal, že se neozve rána. Holky zůstaly stát jako opařené a můj černý Mercedes jen pár centimetrů od nich. Horlivě jsem si odepnul pás a vyskočil z auta. ,,To se, doprdele neumíte roz...." zasekl jsem se v pohybu, když jsem si uvědomil, o koho se jedná.

,,To snad není možný," utrousila ta hezčí z dvojice holek. Julie, holka, které jsem rozbil hlavu míčem a odmítla mi pozvání ven.

,,Neumíš holku zaujmout jinak, a proto se ji snažíš zabít?" vyprskla ta její kámoška.

Zasmál jsem se. ,,Jestli si ještě něco pamatuju z autoškoly, tak je to to, že chodci silnici přechází přes přechod a já tady žádný nevidím," mrkl jsem na ni. ,,Normálně jste mi vběhly pod kola," dodal jsem. ,,Ještě že su tak dobrý řidič a nic se nic nestalo."

,,Vykecala ses?" prskala dál.

S naprostým ignorem jsem ji přešel a můj pohled jsem přesměroval na Julii, která sledovala svoje špičky bot. Nevypadala zrovna nadšeně, že nastala tato situace a my se potkáváme tváří v tvář.
Měla na sobě šedé tepláky a péřovou bundu. Vlasy měla v nedbalém culíku, jelikož na hlavě pořád měla obvaz. Její obličej byl jemný a díky tomu, že byla nenamalovaná, vypadala maximálně na osmnáct. ,,Neměla bys náhodou mít klidový režim?" zeptal jsem se jí.

Její oči se střetly s mými a mírně se pousmála. ,,Jo, ale zdravotní procházky mám dovolený taky," vysvětlila mi. ,,Nenapadlo by mě, že budu opět součástí kaskadérských kousků Ládi Krejčího," dodala ještě, čímž mě rozesmála.

,,Jednou je to náhoda, dvakrát to musí být osud," podotkl jsem.

Protočila nade mnou očima. ,,Tohle jsi vymyslel sám? Teď a tady?" Ta se nezdá, ale je pěkně drzá.

,,Neee, někde jsem to četl a mám to jako eso v rukávu," mrkl jsem na ni se stejnou dávkou sarkasmu.

Její kámoška si odkašlala. ,,Jdeme, Juli? Začíná mi být zima," upozornila na sebe.

Julie přikývla. ,,Tak se měj," řekla stroze s nepatrným úsměvem.

Musel jsem rychle zareagovat, aby neodešla jen tak. Líbila se mi. Naživo byla hezčí snad ještě víc, než na těch pár fotkách, které jsem viděl u ní na Instagramu. Ačkoliv se moje ego snažilo ublížení z odmítnutí kamuflovat tím, že budu k celé situaci laxní, nedalo mi to. ,,Teď ti ty kávy dlužím dvě," řekl jsem první blbost, co mě napadla.

,,To bych asi nevypila," zazubila se. ,,Ale jestli je varianta, že bychom jednu kávu nahradili dortem, zvážím to," mrkla na mě, otočila se a spolu s Lindou se začaly vzdalovat.

To bylo jakože ano?