Triskelion

5. Tichošlápek

Stiles občas litoval, že není skutečný superhrdina, za kterého ho lidé z města považovali. Protože kdyby jim byl, tohle všechno by nemusel podstupovat. Bohužel měl omezené, lidské schopnosti, se kterými občas prováděl, až kaskadérské kousky. Jedinou jeho výhodou se stal meč, jenž dokázal kterékoliv nadpřirozeno oslabit.

Dneska ho sebou nebral, poněvadž to přerostlé párátko, bylo příliš nápadné. Stejně tak oblek se zelenohnědou kápí s košilí a kalhoty stejné barvy s pouzdry na dýky, se ke vloupání zkrátka nehodily.

Plán jak se dostat nepozorovaně na stanici, vymyslel jednoduše. Zaprvé: Nabourat se do několika obchodů s alarmy, a přes jejich operační systém je všechny dálkově pustit.

Za druhé: Schovat se za kontejnery a počkat, až většina strážců zákona vyběhne z budovy.

Za třetí: Skrýt svou tvář. S tím mu dopomohl William. Na kšilt, který měl Stiles posazený hluboko do čela, použil podobné kouzlo, jako měla kápě jeho obleku.

Nyní čekal, až se poslední policejní auto odlepí od země, a on bude moct proklouznout zadním vchodem.

Vnitřní prostory Stiles znal naštěstí od dětství. Takže vyhnout se zbytku policistů by nemusel být takový problém.

Stiles si odechl, jakmile zvuk sirén zmizel v dáli. Tiše se potom přemístil k zadnímu vchodu. Bez zaváhaní chytil za kliku a trhnul, jenže se ani nepohnula. Tahal, jak se dalo, ale dveře zůstaly zavřené. S tímhle popravdě nepočítal, jelikož co si pamatoval, tak se nikdy nezamykaly. Nikdo přeci nebyl takový šílenec, aby se vloupal na policejní stanici.

Zaklel a rozhlédl se kolem sebe. V uličce stál jenom kontejner s odpadky. Přeci to všechno neztroskotá na zamčených dveřích! Stiles se ještě jednou rozhlédnul, ale nenašel nic, čím by se dal zámek otevřít. Stačila kancelářská sponka. Pohledem zavadil o kontejner a hlavou mu bliknul nápad. „Dělal jsem, už horší věci," pronesl s pokrčením ramen a vykasal si rukávy.

Teď do něj nesměl sletět. Smrad z toho šel ovšem parádní. Zakázal si na to myslet. Důležité bylo najít něco, co ho dostane dovnitř.

Jak se tím smradem prohrabával, tak čím dál víc mu žaludek protestoval. Proč na tohle nemá parťáka?

Minuty plynuly a kromě plesnivého jídla a starých bot nic neobjevil. Skoro to chtěl vzdát, když pod jedním salátem, který už si žil vlastním životem našel, poloprázdnou krabičku sponek. Kdyby se nebál, že do kontejneru zahučí, zapumpoval by pěstí do vzduchu. Takhle jenom sevřel svůj úlovek v dlani.

Dostat se pak do budovy šlo levou zadní.

///

V plížení byl Stiles mistr, alespoň si to myslel, dokud ho téměř dvakrát nechytili.

S bušícím srdcem se schovával právě v kumbálu, kam zaplul v okamžiku, kdy se za ním ozval dupot nohou. Ukrytý ve tmě se zatajeným dechem čekal, až osoba přeběhne. Skoro ho kleplo, jakmile se kroky zastavily přímo za dveřma. Nechoď sem, nechoď sem! Opakoval si Stiles neustále dokola zatímco plíce křičely o kyslík.

Kroky se znovu rozezněly a pomalu se vzdalovaly.

Málem se na místě zhroutil, jak se mu ulevilo. Potom, co se dal dohromady, vykoukl opatrně ven. Chodba se zdála naštěstí čistá. Tudíž neváhal a přeběhl ji a vklouzl do další místnosti. Tentokrát do té správné. Zakroutil sám nad sebou hlavou. Jenom on si může v panice poplést dveře.

Rozhlédl se a začal znova panikařit. Tolik regálů a krabic. To neměl šanci najít. Musel na to systematicky. Což ve výsledku znamenalo, že pobíhal mezi regály, jak poblázněná myš a nad ním problikávaly žárovky. Do toho se všude válely nánosy prachu, které ho nutily ke kýchání. Nakonec ji našel na stole uprostřed místnosti. Málem se za svojí nevšímavost rozeběhl proti zdi. Ta chuť ho vzápětí přešla, poněvadž nic nenašel. Žádné lahvičky s modrou tekutinou se v krabici nenacházely. „Do laboratoře, určitě poslali pouze jednu. Tak kde je zbytek?" mumlal si pro sebe.