Triskelion

10. Vyvrhel

Stiles odešel z města přesně o tři dny později. Tak to alespoň pro okolí vypadalo. Pravda ovšem byla taková, že se skrýval ve skrýši a ven vycházel jenom jako Zerferos.

Právě se vracel z obhlídky. Unavený se chystal na pár hodin natáhnout na nafukovací matraci, když zaslechl, jak někdo schází dolů po schodech. Automaticky sevřel meč, připravený na jakéhokoliv vetřelce.

Skrýš se sice nedala snadno najít, Stiles se ale nenechával zviklat bezpečím. Věděl, že jakmile by jednou polevil, stálo by ho to život.

V průchodu se objevil Will.

Stiles se uvolnil a vydal se mu naproti, ze všech sil se přitom snažil potlačit únavu.

V momentě, kdy byl mladík na dosah, muž ho poplácal vyčerpaně po rameni a obešel.

Stiles nadzvedl obočí nad jeho chováním, nemínil se ovšem tak jednoduše vzdát. Otočil se a následoval Willa k zadní části, kde se nacházela laboratoř. „Už se vám podařilo, něco z té tekutiny zjistit?"

Will zakroutil hlavou. „Ne," odpověděl, „ať tu směs vymyslel kdokoli, dal si dobrý pozor, aby se nedalo jen tak zjistit, o co se přesně jedná," přitáhl si k sobě mikroskop a nahlédnul do něj. „Jediné co vím, že to napadá krevní buňky," svalil se na stoličku a odsunul přístroj.

„Vy na to přijdete. Jako vždycky všechno odhalíte, a já to potom zadupu do země," pronesl Stiles se zvednutými palci.

„Snad máš pravdu."

Ve chvíli kdy se Will obrátil ke stolu, Stiles to bral povel k odchodu.

„Počkej!" zastavil ho Will, „co ta dálková škola do které ses přihlásil?" obrátil se s vrznutím na stoličce a vyčkávajícím výrazem mladíka pozoroval.

„Dobrý, zatím posílají práce, na kterých dělám, když mám čas, a pak je hromadně posílám zpátky." Stiles nelhal, alespoň ne úplně.

Na muži byla znát úleva. „Je jenom dobře, že jsi vzdělání neodepsal."

„A kdo mě k tomu donutil?" naklonil Stiles hlavu na stranu a napodobil Willův hlas: „Nemůžeš to vzdát, Stilesi, vzdělání je to, co tě odlišuje od primátů."

„Šašku," zasmál se Will a promnul si obličej. Vypadal stejně unaveně jako se Stiles cítil.

„Jak je na tom?" zeptal se šeptem mladík a přešlápl z nohy na nohu.

Will po něm střelil pohledem. „Zdá se, že líp, ale nevím, jestli je to tím, že reaguje na moje kouzla nebo Deatonovy metody. Včera jsem ji chtěl odebrat krev, jenže jsem to nestihl," povzdechl si muž, vypadal skutečně na pokraji svých psychických sil.

„Můžu nějak pomoc?"

„Ne, Stilesi," odmítl Will. „Udělal jsi, co jsi mohl. Bez tebe by tu teď nebyla. O to víc mě mrzí, jak to celé pro tebe dopadlo."

Stiles mávl rukou ve tváři široký úsměv. „Neřešte to. Takhle to taky není špatný."

Will mu podle výrazu ani za mák nevěřil, ale nechal to být.

Oba si nesli svá břemena.

„Přál bych si Stilesi, všechno své ženě vysvětlit a napravit to."

Stiles zanechal falešného úsměvu a s vážným výrazem se pohnul k druhé stoličce. „Nejde to. Sám jste mi to mnohokrát opakoval. Musíme svoje role hrát až do úplného konce. Vy jako člověk ze smečky Hale, která je tvořená převážně z vlkodlaků," sedl si naproti muži a lehce se na stoličce, jež se pod ním zhoupla, zavrávoral. „Já zase zůstanu obyčejným klukem, jenž zakopne i na rovném povrchu a každý ho převálcuje. Jediné co může považovat za svojí zbraň je jeho mozek a ostrý jazyk," sklopil Stiles pohled ke svým rukám, „vypadnout z role se nám pokud si dobře pamatuju, nikdy nevyplatilo."