Triskelion

7. Provinilec

„Pane Stilinski, můžete na chvíli?"

Studenti, kteří doposud zůstávali ve třídě, se na mladíka zadívali. Ve tvářích jim většinou hrála škodolibost.

Od chvíle, kdy Stiles odmítl Triskelion, se stal hvězdou. Bohužel na opačné straně spektra. Většina nechápala jeho postoj a tak se ho neustále vyptávala. Byl z toho neuvěřitelně otrávený. Našlo se ale i pár těch, co ho za to nesnášelo a zkoušeli mu udělat ze života peklo. Nevyšlo jim to. Párkrát si na ně dupnul a nechali ho být. Jediné na co se potom zmohli, bylo pomlouvání, a to nijak neřešil. Proč taky, alespoň mají o zábavu postaráno.

S kývnutím na profesora zapnul zip na batohu a hodil si ho přes rameno. Načež se vydal uličkou ke katedře.

„Co potřebujete?"

Muž ho odmávnul a pohledem popohnal ty, které se ve třídě stále zdržovali.

Stiles se zadkem opřel o první lavici a čekal, až se za posledním spolužákem zavřou dveře.

„Pane Stilinski," začal profesor s povzdechem, jakmile se třída vyprázdnila. „Slíbil jste mi, že se to zlepší."

Stiles se podíval na podlahu, která se zdála najednou daleko zajímavější. „Já vím, promiňte," hlesnul, ale neodvažoval se na stařičkého profesora ani podívat.

„Je mi jasné, chlapče, že s tím co se teď děje je toho na tebe moc." V profesorových očích se odrážela lítost. „Vzdělání je i přesto důležité. Nikdo se vás totiž za pár let nebude ptát, proč jste neuspěl, až budete sbírat odpadky na místních silnicích."

Stiles se zavrtěl. Tenhle rozhovor s mužem vedl už několikrát a pokaždé se cítil hůř a hůř.

„Dnes jsem vám jeden úkol musel zamítnout a druhý jsem sotva přečetl. To jste ho psal na koleni a svačil? Nebo proč je v tak bídném stavu?"

Profesor před něj dal oba papíry a Stiles si přál, aby se pod ním rozevřela zem. Papíry vypadaly zdevastovaně a zmuchlaně. Inkoust na několika místech byl rozmazaný, že se nedal přečíst. Na jednom z nich se sem tam našly rudé fleky.

Profesor vypadal hluboce zklamaný, když jediná mladíkova reakce byla, že strčil hlavu mezi ramena.

„Podívejte se Stilesi, je mi jasné, že to nemáte lehké, a jakmile se naskytne chvilka, chcete se spíš bavit, a ne sedět nad úkoly, ale takhle vás nepustí k maturitním zkouškám."

Stiles se k tomu nijak nevyjadřoval. Ono ani nebylo co říct. Dobře si byl vědom, že školu nestíhá. Sotva stihl spát, natož dělat věci do školy. „Pane profesore, slibuju, že se polepším."

Oba věděli, že je to lež.

„Doufám, jinak bych si musel zavolat vašeho otce."

Stiles jen tak tak zadržel uchechtnutí. Sehnat jeho otce není lehké. To dřív stihne on odmaturovat, než Šerif dorazí do školy.

Profesor ho s kývnutím nechal jít. Dal Stilesovi další šanci. Škoda, že marně, poněvadž jediné úkoly, které stíhá, jsou ty, na kterých závisí lidské životy.

///

„Stilinski!" zazněl chodbou hlas Heather.

Stiles zabouchl skřínku a s hlubokým nádechem se k dívce otočil.

Heather ho od hlavy k patě sjela pohrdavým pohledem. „Jak se ti teď v noci spí?" vyštěkla.

Stiles sevřel klíčky v ruce. Měl být rychlejší. Kdyby si pospíšil, mohl už v tuhle dobu sedět v Jeepu a nepachtit se tady s ukřivděnou Heather. Neměl náladu nic řešit, a už vůbec si hrát před ní na provinilce. „Mně se spí dobře, co tobě?" vyšlo z něj dřív, než se stačil zarazit.

Facka, jež přistála následně na Stilesově tváři ostře zaštípala a přilákala pozornost těch, co se doposud toulali po chodbě.

Stiles ani nemrkl a jen pozoroval Heather, která měla v očích slzy.

„To kvůli tobě si mě nevybral!" syčela, „kdybys na sebe neupozorňoval, už bych byla vlkodlakem!" zvyšovala hlas.

„Nebyla," skočil ji chladně do řeči, jakmile se nadechovala k další triádě.

Znovu se natáhla, že mu jednu ubalí. Lehce chytil její dlaň a naklonil se k ní. „Nikdy by si tě nevybral, protože nejsi ničím zajímavá. Jsi tuctová stejně jako já a ostatní tady." Pustil ji a nechal ji stát na chodbě.

Někteří lidé potřebovali říct bolestivou pravdu na plno.

///

Stiles jel ze školy oklikou ke skrýši, když si všimnul auta, kolem kterého postávali mladí kluci. Lovci, uvědomil si vzápětí, kdy zahlédl kolem auta utvořený kruh z horského popela.

Lehce přibrzdil, přestože mu jeden z lovců dával znamení, ať jede dál. Skutečně byl na chvíli na vážkách, dokud nenahlédl přes kouř, který plnil prostory, auta a nepoznal tvář Cory Haleové.

Nedal na sobě nic znát, ale v duchu nadával, jak dlaždič. Oblek sebou samozřejmě neměl. Will pracoval na jeho úpravách a dojet si pro něj, by trvalo moc dlouho. Vlčice by se do té doby udusila. Krveprolití mezi vlkodlaky a lovci by poté vesele započalo.

„Sakra," zaklel a zaparkoval na druhé straně silnice.

Vytáhl si z batohu dýky a se širokým úsměvem je potěžkal v dlaních. Čtyři na jednoho. To bude jízda!

Málem jsem dneska zapomněla :D Ale naštěstí mě trklo takže jsem ji sem honem dala :) Všem děkuju za podporu a uvidíme se zase příští úterý 20:00