Triskelion

9. Lámání pravdy

Vyslýchali ho neuvěřitelně dlouho, ale nedal se zlomit. Ať byla otázka jakkoliv položená, jeho odpovědi zůstávaly stejné.

Oběma stranám tahle situace připadala značně nepříjemná.

Stiles ty muže znal. Některé dokonce od dětství.

Nakonec nekonečné kolo otázek a odpovědí ustalo. Jeden z nich ho poté odvedl do šerifovy kanceláře.

„Počkej tady na tátu, chlapče," poplácal Stilese Harry jeden z nejstarších policistů po rameni a se zklamaným výrazem ve tváři odešel.

Stiles se vyčerpaně svezl do křesla naproti stolu.

Byl to docela paradox. Před pár dny v masce Zerferose zachránil za podobných okolností tři kluky a nikdo, až na jeho tátu neřekl ani slovo. Dnes bez masky zachránil vlkodlaka a lidí k tomu řekli až příliš. Navíc mu nevěřili. Žil tu celý život. Znali ho, a přesto ho okamžitě odsoudili.

V očích ho začínaly pálit slzy. Sakra přece se tu ještě nerozbrečí! S hlubokým nádechem vstal a vydal se podél místnosti.

Strach z toho co se s ním stane, vystrkoval pomalu své drápy. Nevědomky zrychlil krok a vší silou si kousal ret. Panika s každým krokem nabývala na síle. Zbrkle se otočil připravený na další kolečko, když mu zrak sklouzl k zásuvkám u šerifova stolu. Šílený nápad mu probleskl hlavou. Možná dnešek nebude tak ztracený. Nenápadně se podíval skrz prosklenou stěnu. Nikdo z policistů ho nesledoval. Se zatajeným dechem otevřel šuplík a srdce se mu na chvíli rozbušilo, než se stihnul ovládnout. Lahvičky pořád ležely na svém místě. Honem jednu sebral, jenže ji nestačil strčit do kapsy, jelikož se dveře od šerifovy kanceláře s hlasitým řinčením otevřely.

„Co tu děláš?!" Derek ho propaloval rudýma očima, kterýma následně sjel k jeho ruce, svírající lahvičku.

„Dej mi to!" natáhl Hale ruku a obešel stůl.

„Co?" hrál si Stiles na hloupého.

„Tu lahvičku, kterou jsi právě sebral!" zavrčel Derek a chytil ho za zápěstí, jakmile se Stiles od něj pokusil vzdálit.

„To nen-," zaúpěl, poněvadž mu Hale ne zrovna jemně otočil ruku a rozevřel prsty.

„Ta věc ti nepatří," vzal mu ji z ruky, „ a co si s ní jako chtěl udělat?" šeptal Derek výhružně, zatímco se přiblížil, až se téměř dotýkali nosy. Skoro to vypadalo, jako kdyby se chystal Stilese políbit.

Srdce se Stilesovi v hrudníku mohlo zbláznit. Hlas se mu ale ani jednou nezachvěl, když lehce odklonil tvář a promluvil tiše do Derekova ucha. „Hezky si hraješ na drsňáka, Sourwolfe, jenže na mě tohle neplatí. Běhali jsme spolu nahý po zahradě, takže tímhle mě vážně nevyděsíš."

Mělo to přesně takový účinek, jaký Stiles doufal. Derek zrudnul, oči se vrátily do původní barvy, jakmile se odtáhnul. Poměrně rychle se ale vzpamatoval. „Co s ní chceš dělat? Jestli s tím chceš někomu ublížit ta-,"

„Nikomu nehodlám ublížit!" odsekl Stiles, „potřebuju to předat," vyhrkl bez rozmyslu. Hned na to mu došlo, jakou blbost udělal, než ale stačil k tomu něco říct. Derek k němu přiskočil a zacloumal s ním, až mu klikla hlava.

„Ty jsi ten koho poslal?" vyhrkl naléhavě.

Stiles otevřel a zavřel pusu naprosto vyvedený z rovnováhy Derekovou reakcí.

Derek se nadechl, jenže slova z něj nevyšla. Místo toho si Stilese zamračeně prohlídnul. „Ne, neposlal tě, protože to ty jsi byl v té zamaskované kšiltovce," nasál vzduch, „jasně že jo, tvůj pach poznávám. Konečně mi to dává smysl." Na Derekových rtech se objevil malý úsměv. „On by se totiž nikdy chytit nenechal."

Ve Stilesovi by se krve nedořezal. Will měl přece pokrýt oblečení sérém? Zmatený zkusil Dereka znovu rozhodit. „Ty jsi ke mně čuchal?"

Derek uhnul pohledem do strany. Tváře rudé. „Ne, schválně. Myslel jsem si, že jsi on."

Stiles se zašklebil. „Zajímalo by mě, čím si zasloužil tvou pozornost?"

Derek se k němu přiblížil, jenže v ten moment vstoupil šerif do místnosti.

„Co se tu děje?" změřil si oba pohledem.

„Nic," otočil se Derek k muži čelem. „Jenom jsem se ho ptal, jakým směrem jeho kumpáni utekli. Ve spisu jsem to nenašel."

Stiles zatnul pěsti, vzápětí je ale uvolnil, poněvadž mu cosi přistálo v kapse. Lahvička.

„Máš všechno, co potřebuješ?"

„Ano pane," kývl Derek.

„Tak jdi," poslal ho šerif pryč.

Ve chvíli, kdy zůstali sami, si šerif sedl s povzdechem za stůl. Stiles ho následoval a sám se svalil na protější židli.

„Už se rozhodlo o trestu?" ozval se, když na sebe beze slova nějakou dobu zírali ve snaze odhadnout, co si ten druhý myslí.

„Rozhodlo," kývl šerif s nečitelným výrazem v obličeji. „Budeš vykázaný z města."

Stiles přesně tohle čekal, přesto se v něm při zaznění těch slov všechno sevřelo. Nechtěl opustit, dům plný vzpomínek na mámu a jediné místo, kde mohl být bez přetvářky, aniž by ho za to kdokoliv soudil. „Cora Hale se pořád neprobrala?"

„Ne!" mužův hlas získal chladný tón. „Deaton netuší, jestli se tak vůbec ještě stane, protože to co jste použil-"

„Já jsem nic nepoužil!" syknul Stiles, „Kdy mám odejít?" Vztek v něm postupně začínal vřít. Připadal si jako stará ohraná deska. Stále říkal to samé, ale ostatní ne a ne pochopit.

„Talia ti dala týden," odpověděl šerif, poprvé za celou dobu rozhovoru se v jeho očích objevila lítost. „Proč jsi to udělal, Stilesi?"

„Nic. Jsem. Neudělal," odsekával jednotlivá slova, sevřel přitom opěradla židle tak silně až mu zbělaly klouby. „Ty kluky jsem zastavil a ji vytáhl z auta."

Šerif zakroutil hlavou a opřel se v křesle. „Víš, jak neuvěřitelně to zní? Jsi člověk, k tomu zakopneš i na rovném povrchu."

„Pokud vím, tati, byl jsi jim taky," pokrčil rameny Stiles, „víš moc dobře, že člověk je odolnější, než vypadá. Pokud jde o to ostatní, naučil jsem se pár triků z internetu," vydechl a donutil se uvolnit, dokonce se snažil působit namachrovaně. „Žijeme v době, kdy není na škodu něco takového umět."

Šerif mlčel a jen si ho prohlížel. Hledal stopy po lži. Žádné nenašel, Stiles dokázal dokonale lhát, jakmile šlo do tuhého.

Nakonec se šerif zcela před svým synem uzavřel. „Ze školy tě odhlásím a každý týden ti budu posílat peníze. Co s nimi uděláš je na tobě."

Stiles praštil dlaněmi do opěrek a vstal. „Fajn tak tady jsme skončili," zašklebil se. „Měj se krásně tati," mávnul a vykročil se k odchodu.

„Počkej!"

Ve Stilesovi svitla naděje, že by přeci jenom šel táta s ním.

„Ty mě ani nebudeš přemlouvat?"

Stiles se otočil přes rameno. „Proč bych to dělal? Oba víme, že tvoje rodina je jinde. Sbohem." S tím vzal za kliku a bez dalšího zdržování mířil ven z budovy.

Nikdo ho nezastavil.

Stiles Stilinski do týdne zmizí z města. Zerferos ovšem zůstává a dál chrání město.    

Tak Stiles nám odešel z města ale Zerferos musí zůstat. Tomu říkám situace :)

Jak se vám povídka zatím líbí? 

Všem moc děkuju za podporu, jak tady tak na instagramu. Bez vás bych to tak daleko nedotáhla. Díky  :)