Triskelion

6. Batmanova skrýš

Stiles třikrát zaklepal na kmen mohutného dubu. Strom se zachvěl a z kůry vystoupil nenápadný vchod, který se následně otevřel.

Stiles s povzdechem vešel a sundal si kšilt. Prsty automaticky přejel po kůře, kde se nacházely viditelné rýhy. Unaveně se ploužil, zatímco se vchod za ním neslyšně zavřel. Z ramen mu spadlo napětí, jakmile se schody vedoucí dolů do podzemí rozzářily. Rýhy v dubu plnily svou funkci skvěle. Možná proto to působilo tak smutně.

Seběhl schodiště a octnul se v kruhovité místnosti skrýše. Na první pohled působila maličká, ale všechno ovládala kouzla. Včetně knihovny, která se nacházela nad schodištěm, tvořené ze silných větví. Stiles knihovnu miloval, poněvadž se táhla do nekonečna a obsahovala všechny knihy světa. Tudíž v nich našel odpovědi na všelijaké otázky. Občas se stávalo, že město zrovna nic neohrožovalo, neboť místní vlkodlaci dělali svou práci a zabili nestvůru dřív, než stačila pobit půlku města. Tak měl možnost si na chvíli sednout mezi regály a ponořit se do výzkumu čehokoliv, co ho zrovna napadlo. Vždycky radši bádal, jenže jak čas ubíhal a on stárnul, zjišťoval, že bojem se problémy řeší daleko rychleji. Nač zjišťovat slabiny protivníka, když pár dobře mířenými ranami dokázal protivníka usmrtit.

Ta myšlenka ho přivedla k další části skrýše, kde byl stojan se všemi možnými zbraněmi, se kterými nyní dokázal více nebo méně zacházet. Ačkoli to mnohdy kvůli jeho nemotornosti přinášelo víc zranění, nežli úspěchů. Naštěstí zde měli lékařskou i laboratorní sekci. Williamova druidská kouzla ale dokázala zázraky a ty se žádnými léky nahradit nedaly. Mnohdy takto Stilesovi zachránil život.

William Hale byl Stilesův průvodce a manžel Talie Hale, hlavní Alfy Beacon Hills.

„Trvalo ti to dost dlouho," vyšel Will zpoza jednoho z regálu.

Stiles nadskočil. „Sakra, neděste mě!" chytil se dramaticky za hruď.

Will se neobtěžoval zvednout oči od knihy, když odpověděl: „Říkám ti to neustále, zůstaň ve střehu," zaklapl knihu tak až mu kudrnaté vlasy na čele zavlály.

„Jo, jo, odmávl to Stiles a vydal se k sezení, které stálo pod schodištěm.

„Máš to?" vyzvídal Will mezitímco scházel dolů po schodech.

„Ne, celé to na mě bylo na narafičený," zabručel mladík a svalil se do křesla potaženého červeno zlatou látkou. Bolavé svaly se okamžitě uvolnily. Vydechl blažeností, křeslo se zdálo pohodlnější než kdy jindy.

„Říkal jsem ti, že jsi to měl nechat na později."

Stiles si odfrknul a přimouhřenýma očima sledoval muže, jak odkládá knihu na dřevěný stolek mezi nimi. „Je potřeba zjistit, co je ta tekutina zač a proč ji měli wendigové u sebe."

„Zjistíme," sedl si Will do protějšího křesla, „ale nesmíme to uspěchat," posunul si brýle na nose výš. „A teď mi řekni, co se přesně stalo?"

Stiles mu to celé převyprávěl.

„Možná bude dobré přidat k tvému obleku i kouzlo zastírající hlas," dodal nakonec Will jakmile Stiles příběh ukončil. „Nechceme, aby tě Derek nebo tvůj otec poznali.

Stiles se uchechtnul. „Ani jeden mě skoro nezná."

Will se skroucením hlavy zamračil. „Šerif je tvůj otec, klidně by tě poznat mohl. Ostatně se divým, že se tomu nestalo už dřív," předklonil se v křesle a vážně se na mladíka podíval. „A Derek tě chtěl do své smečky."

Stiles sevřel rty. „Sám dobře víte, že to bylo jenom na popud táty. Určitě je rád, že jsem odmítnul?"

To jak Will uhnul očima, byla pro Stilese jasná odpověď. Najednou už nedokázal dál sedět. Vystartoval a začal chodit sem a tam. „Oba víme, jak váš syn pohlíží na lidi," přidal do kroku, „Chtěl bych vidět, tu vlčí tvář kdyby zjistil, že jeho oblíbený hrdina je jen člověk." otočil se náhle zprudka na Willa. „Co třeba mu to říct a stopnout celé bláznovství jednou provždy?"

Will se zvedl a obleková vesta se mu na ramenech ještě víc pomačkala. „Stilesi, víš, jaký názor mají ONi na odhalení," položil mu muž ruce na ramena. „Tak prosím tě, neblázni!" lehce jim zatřásl.

Stilese to ale neuklidnilo, naopak, vyvlíkl se se syčením z doteku a udělal krok vzad. „Jsou mi u prdele!" rozhodil divoce rukama. „Na rozdíl od nás si sedí na těch svých bidýlkách a rozhodují pohybem ruky o životech. Přitom neví vůbec nic! Neznají lidi, kteří zemřou, protože jsem na druhé straně města. Je jim úplně jedno, že my denně bojujeme ve svých vlastních životech a snažíme se zároveň zachránit ostatní. Důležité pro ně je jenom ta podělaná rovnováha!" zalykal se, křičel a všechen ten hnis, co se mu za osm let usadil na hrudi, se valil ven.

„Něco ti ale prozradím, Wille," ukázal na muže prstem, neuvědomoval si, že mu ve svém rozrušení nedopatřením tykal. „Je mi to všechno jedno. Už nechci být vojákem, co bez odporu poslouchá rozkazy, už ne."

V mužových očích se objevil smutek, když se k mladíkovi natáhl.

„Nechci jednou skončit jako zapomenutá ryska na dubu, která splyne s dubem a zapadne stejně jako tisíce před ní až se zapomene, kdo ji vlastně udělal. Já chci víc!" zahuhlal poslední slovo do mužova ramene. Oči ho pálily, ale neplakal. Od máminy smrti už nikdy neplakal. Schoulil se do mužovy náruče a dovolil si alespoň na chvíli zůstat slabý. Znovu být jen deseti letý kluk, co se bál podívat na okolní svět, protože zjistil, jak je zlý, krutý, a že on je v něm snadno nahraditelný.

Tak co říkáte na Batmanovu skrýš :D Původně to byl pracovní název, ale moje beta mě přesvědčila, že to boží tak to tak zůstalo. 

Všem moc děkuju za podporu a hlavně za komentáře. Udělají mi vždycky obrovskou radost. Jste skvělý! 

Uvidíme se zase příští úterý 20:00