Triskelion

20. Cizí břemena

„Počkejte, teď vás úplně nechápu." Stiles zatnul prsty do područek křesla, když se v mužových očích objevila lítost.

„Není to tvoje vina, Stilesi, nevě-"

„Ne, dost!" vyskočil mladík s křikem z křesla. „Musíte se mýlit. Vím přece, koho jsem zabil!" Stilesovi přeskakoval hlas, zatímco chodil sem a tam po místnosti. „Byli to Vyděděneci, na sto procent. Nejsem žádný vrah!" Poslední slovo Stiles zlomeně zašeptal. „Nikdy bych nezabil nevinné. Mým úkolem je chránit je." Do těla se mu vkradl chlad, který mu roztřásl tělo tak silně, že mu zuby zadrkotaly.

„Stilesi, podívej se na mě. Zvládneme to." Will stál pár kroků od něj, ale nepřibližoval se.

„Jak? Zabil jsem je, Wille. Mám na rukou jejich krev!" Chtěl křičet, jenže hruď se mu svírala takovým způsobem, že bojoval o každý nádech.

Tentokrát se Will přiblížil a chytil mladíka za ramena. „Tvá práce, Stilesi, je zneškodnit ty co zdivočí a to jsi udělal. Nevyčítej si něco, za co můžou jiní!"

Ke Stilesovi se slova nedostala, poněvadž mu žaludek ztěžknul, při pomyšlení, že na to neexistuje lék. „Dají se ti Vyděděnci, vyléčit?" Zadíval se vážně do mužovy tváře.

„Zatím ne, ale po prohledání několika knih, věřím, že lék dokážu vyrobit."

Stiles projela taková úleva, až se mu zatmělo před očima. Jenom silou vůle se nesložil k Willovým nohám. „Pomůžu se vším, co bude potřeba!" vyhrknul připravený se klidně hádat, neboť potřeboval nějak ulevit tíze na hrudi, která mu zabraňovala volně dýchat.

Muž ho chvíli pozoroval. „Dobře," přikývl „druhý názor nikdy není na škodu." S tím mladíka s rukou stále okolo ramen otočil a společně vykročili ke knihovně, kde se skrýval klíč k záchraně světa.

///

Dům, jak Petr slíbil, dostal Stiles zpátky. Neměl z toho ale skoro žádnou radost, poněvadž ho příliš trápilo to, co udělal. Zašel dokonce tak daleko, že si ty osoby vyhledal v policejní databázi. Většina se zdála bezúhonná. Našel jejich fotky na sociálních sítích a hodiny zíral na šťastné tváře oklopené rodinou a přáteli... Bylo to jako sypat si sůl do rozdrásaných ran. Pronásledovali ho ve snech. Nedokázal kvůli tomu pořádně spát. Pomalu a jistě se to na něm začínalo podepisovat. V boji coby Zerferos chyboval a nejen to, jeho jindy rychlé reflexy, které mu jindy zachránily krk, se zpomalovaly. K tomu měl mozek jak ve vatě. Jenom přemýšlet ho neuvěřitelně unavovalo.

Tenhle stav zapříčinil i včerejší zranění. Stiles opatrně se syknutím nadzvedl kostkovanou košili a prohlédl si dlouhou ránu táhnoucí se mu podél břicha. Rána hodně krvácela, ale naštěstí nezasáhla nic důležitého. Takže stačilo ošetřit a zašít. Willovi se odmítl přiznat, jak přesně k ráně přišel.

Zaváhal, když chtěl zasadit Vyděděnci smrtící ránu a toho tvor okamžitě využil a málem ho rozpáral. Naštěstí ho oblek ochránil na tak dlouho, než s Vyděděncem skoncoval.

Stiles potřásl hlavou, ve snaze zahnat temné myšlenky. Potřeboval, na chvíli vypnout a muzika se zdála tou nejlepší možností.

Ze šuplíku vzal sluchátka a po tmě tápal k posteli. Možná měl rozsvítit, jenže tajně doufal, že při poslechu se mu podaří zabrat a nabrat tak trochu energie.

Stáhl si košili. Už nahmatával opasek na džínách, ale v ten okamžik zaslechl, jak něco dopadlo na střechu.

První jeho myšlenka byla, sáhnout po meči, který u sebe jako Stiles Stilinski samozřejmě neměl.

S bušícím srdcem odhodil sluchátka, přiskočil k posteli a vytáhl zpod ní pálku. Vetřelec se už míhal za oknem, když se Stiles i se zbraní přikrčil u zdi a se zatajeným dechem čekal.

Okno se s vrznutím otevřelo a vetřelec jedním skokem skočil do pokoje. Stiles se napřáhnul a vší silou ho máchnul po hlavě ocelovou pálkou. Rána mu projela celou paží, ale vetřelec se jen mírně zapotácel. S křikem se rozmáchl ještě jednou, jenže pálka byla chycena ještě za letu.

„Dej to sem, Stilesi, nebo si ublížíš." vytrhl ji mladíkovi z ruky.

Stiles vyvalil oči. „Dereku, co tady děláš?"

Vlkodlak po něm blýskl zubatým úsměvem a zatřepal taškou, které si Stiles do teď nevšiml.

„Donesl jsem mírovou večeři."

Do Stilesova nosu se dostala nádherná vůně. „Kudrnaté hranolky!" vykřikl a div u toho neposkočil.

„A mléčný koktejl," dodal Derek.

„Už jsem ti řekl? Jak moc tě miluju Sourwolfe."

Derekova tvář se rozzářila.

Stiles takovou reakci popravdě nečekal. Na moment zkoprněl, než lehce zašoupal nohama a prošel kolem vlkodlaka, jenž se uvelebil s taškou jídla na posteli. Pálku bez pardonu strčil na její původní místo.

Stiles se mezitím dostal na druhou stranu pokoje a rozsvítil stropní světlo. Snažil se rozehnat rozpaky a nepohodlí. Přeci jenom jejich poslední setkání nedopadlo zrovna nejlíp a podle Derekových napjatých ramen v těch nepříjemných pocitech nebyl sám.

Stiles se napětím v místnosti málem zalknul, proto vyhrkl první věc, co ho napadla. „Dojdu pro talíře," natáhl se po klice ode dveří a koutkem oka zaznamenal, jak Derek zvedl hlavu a napůl rozbalený hamburger mu vypadl z ruky, jakmile se podíval na Stilese. „Co to je?!" oči mu zaplavila rudá záře.

Stiles si teprve teď uvědomil, že má holý trup. Zrudnul a běžel ke skříni. „Moje tělo, kámo, vím, že není zrovna vypracovaný, jenže do posilovny mě nikdo nedostane. Dostal bych z těch strojů kopřivku," mlel páté přes deváté, zatímco si zběsile natahoval košili, co mu padla pod ruku.

V břiše mu vířilo ostré ponížení. Nečekal, že Derek na jeho polonahotu bude reagovat takhle.

„Stilesi," ozval se Alfa těsně za ním. Nadskočil leknutím. Zatracení vlkodlaci a jejich tichošlapáctví. „Dobrý, Dereku, už jsem oblečený. Můžeš se ze šoku v klidu vydýchat."

„Stilesi," zašeptal vlkodlak znovu chraplavě a tahem za rameno donutil mladíka se k němu otočit.

Stilese vlkodlakova dlaň na rameni pálila jako cejch. Se sklopenou hlavou zíral na své boty. Nedokázal se podívat Derekovi zpříma do očí. Nesnesl by jeho znechucený výraz.

Alfa si ho s funěním k sobě přitáhl a pevně objal. „Kdo ti ublížil, Stilesi?"

Cože, zamrkal celý zmatený a trhnutím se podíval Derekovy do obličeje. Alfa vypadal, že jen krůček od toho, aby někoho roztrhal na kusy. Stilesovo srdce klopýtlo, když automaticky vyhrkl. „Nikdo!"

„Nelži!" zaskřípal Derek zuby. „viděl jsem jizvy na tvém těle," utáhl kolem mladíka sevření, oči nadále rudé.

Stilesova mysl se rozlétla do všech stran. Na jizvy, které si nesl za ta léta coby Zerferos dávno zapomněl. V duchu tloukl hlavou do zdi za svou blbost. Proč si tu košili předtím sundával?

„Stilesi, odpověz mi!" dožadoval se Derek.

Mladíkův tep vylítl do nebes. Jak z tohohle ven?

Vím, že se v této kapitole nic moc neodehrálo, co se posunutí děje týče, ale pro příběh je tato kapitola jedna z klíčových. 

Stiles to nyní nemá lehké ale jistý vlkodlak se mu nyní víc nasáčkuje do života takže ho snad z té bídy vytáhne. 

Všem moc děkuju za podporu a užívejte zbytek týdne :)