Triskelion

27. Křik zvenčí

Petr se netvářil nadšeně. „Zdá se, že z tohohle vlaku jen tak nevystoupíš."

Stiles se uvolnil. Konečně to ten zabedněný vlkodlak pochopil. „S Derekem to můžu zkusit urovnat, ale od Zerferose utéct prostě nemůžu."

„Chápu," kývl Petr pochmurně a splácnutím do kolen vstal. „Musím jít. Olivie do půl hodiny skončí v práci. Chci jí vyzvednout."

Stiles ho skoro neposlouchal, neboť mu hlavou běžela otázka. „Proč mi pomáháš?"

Muž nacházející se u dveří se k němu otočil. „Protože nebýt tebe. Nikdo z nás by té noci nepřežil. Včetně mojí lidské ženy. Zachránil jsi nás Stilesi, a já ti to budu splácet do konce života."

Stilesovi se zkroutil žaludek, mezitím co naslouchal mužovým krokům vzdalující se z místnosti. Všechno to očividně dělal jenom kvůli dluhu, nic víc v tom nebylo.

Samota na Stilese dolehla jako těžká neprodyšná deka. Najednou toužil utéct někam hodně daleko. Jenže kam? Jaké následky by ho čekaly? Našel by se nový Zerferos? Co by mu potom zbylo? Kým by byl? Tisíc a jedna otázka se mu honila hlavou.

„Bože," zabijte mě někdo!" zaúpěl do prázdné místnosti a zabořil tvář do polštáře.

///

Will vešel dovnitř s novou várkou léků a jídla.

Stiles nakrčil nos, když zahlédl v misce bílou kaši.

„Nexchti se a jez!" pobízel ho Will a vytáhl z kapsy mladíkův mobil.

„Nešly by do toho přidat kudrnaté hranolky? Vždyť se to nedá jíst," zabručel a dloubl lžící do kaše.

„Prodělal jsi operaci břicha," zamračil se Will, „hranolky si ještě chvíli nedáš."

Stiles vypustil trpitelský povzdech, následně zamrkal, poněvadž se mu před kaší objevila ruka s jeho poškrábaným mobilem.

„Zavolej, Derekovi nebo tvému otci."

„Proč?" vzal si Stiles zmateně telefon do ruky.

„Obrací celé město naruby, aby tě našli," povzdechl si Will.

Stiles s nadzvednutým obočím napsal Derekovi krátkou zprávu.

Jsem v pohodě, odvolejte národní gardu.

Asi po minutě, co ji poslal, mu mobil začal vyzvánět.

Sotva si ho stačil přiložit k uchu, Derek na něj už startoval.

„Kde jsi?!"

„Taky tě zdravím, Alfo."

Na malou chvíli nastalo ticho.

„Kde jsi?" ozval se Derek s mnohem mírnějším tónem.

Stiles si vyměnil pohled s Willem, než odpověděl. „U kamaráda."

Derek do telefonu zafuněl. „U kterého? Měl jsi mi to říct. Volal jsem ti."

Stiles stiskl mobil pevněji a odvrátil se lehce od Willa.

„Promiň, vybil se mi mobil a nějakou dobu trvalo, než jsem sehnal nabíječku," lhal bez sebemenšího zaváhání.

„Kdy se vrátíš?"

Stilese se zmocňoval čím dál větší vztek. Co si ten zablešený vlkodlak myslí? Že se bude chovat, jako kdyby se nic nestalo?

„Ještě nevím. Mám v plánu se tu zdržet." Domníval se, že je tím jejich rozhovor u konce. Šeredně se spletl.

„S ním? Kdo to vlastně je?" Derekův hlas nabral útočný tón.

„Víš, co, Dereku? Měj se!" típnul to.

„Nedá si pokoj, dokud tě nenajde," ozval se tiše Will.

„Jo, já vím," zavřel Stiles oči a odhodil zvonící mobil dál od sebe. „Naštěstí se sem nedostane, ale promluvím si s ním, až budu v kondici."

V té době ještě Stiles netušil, kam, až Derek zajde, aby ho našel.

///

O týden později ho probudil křik na chodbě. Vytřeštil oči do tmy a s bušícím srdcem se vysoukal z postele. Rána na břiše ho nepříjemně zabolela, ale téměř si toho nevšimnul, jelikož zmateně naslouchal, křičícím hlasům, které nebyly vyděšené ani hysterické, jako spíš rozzlobené. Tudíž nemělo smysl běžet k nebezpečí, naopak by nebylo od věci se schovat.

Zrovna uvažoval, kam, když zaslechl za dveřmi ženský hlas. „Tam nemůžete, pane!"

Stiles ztuhnul na místě, jakmile se klika nebezpečně pohnula.

„Pust mě, ženská, jsem synem primáře, uhni mi z cesty, jinak ti vyrvu hrdlo!"

Stilesovi se zatmělo před očima. Za dveřmi stál Derek!

Co myslíte, jak z tohohle Stiles vybruslí? 

Jsem zvědavá na vaše teorie :) 

Všem vám přeju hezký zbytek týdne a uvidíme se zase příští v úterý :)