Triskelion

32. Vlkodlak na vodítku

Braeden vypadala i po tak dlouhé době pěkně potlučeně. Stiles k ní, ale přesto nedokázal najít lítost. Živila se jako žoldák. Zbavovala se lidí pro peníze. On sám coby Zerferos byl na její platební listině a nebýt Willa a Petra její útok by zřejmě nepřežil. Navíc Willovi lektvary docílily toho, že nevypadal, jako přejetý náklaďákem.

Málem se při pohledu na ní dotkl míst, kam ho bodla. Naštěstí mu v té chvíli dopadly těžké ruce na ramena a lehce ho sevřely.

„To jsi nemusela, Braeden, dojel bych si pro ně sám."

Braeden se na vlkodlaka stojícího za člověkem opatrně usmála. Její poraněný ret jí zřejmě příliš nedovoloval se šklebit.

„Mně to nevadí," mávla rukou. „Navíc dnes odjíždím."

„Odjíždíš?" Derek pustil Stilese a bez ohlédnutí ho obešel. „Ještě nejsi úplně v pohodě. Neměla bys riskovat." Na vlkově tváři byla znát starost.

Ve Stilesovi se otevřela ošklivá jáma žárlivosti a neklid se mu usadil v žaludku. Silně stiskl ret mezi zuby, aby zabránil ostrým poznámkám, které se mu draly na jazyk. Musel se chovat dospěle, proto tiše zacouval a nechal ty dva o samotě.

Vykročil do kuchyně, nicméně slyšel každé jednotlivé slovo. Na moment ho napadlo, že pustí kávovar a udělá si kafe. Kávovar nadělal rámusu dost. Jeho přirozená zvědavost nad ním ale nakonec zvítězila.

„Půjdeš, se mnou, Dereku?"

Stiles ztuhnul a téměř nevnímal, jak mu ledový chlad sjel po těle a zavířil mu v břiše. Ne, Derek nesmí odejít! Zatnul pěsti, až se mu nehty zatlačily bolestivě do kůže, když Braeden opět promluvila.

„Slíbili jsme si přece, že tuhle díru jednou spolu opustíme." Poslední slova zněla skoro mazlivě.

„Braeden to bylo ještě před smečkou." Derekův mužský hlas se nesl celým domem. „Sama dobře víš, že je nemůžu opustit. Jsem jejich Alfa."

„Tak je vezme sebou nebo si vytvoříš novou, až se usadíme."

Na nějakou dobu panovalo ticho, při kterém měl Stiles dojem, že mu prasknou plíce, jak se bál dýchat.

„To nejde, Braeden, nemůžu smečku vzít z jejich zázemí nebo je opustit. Takhle vlci nefungují."

„Podle mě se jenom vymlouváš, protože tu nechceš nechat toho člověka." Braeden hlas nabral ostrý tón. „Je mi z něj špatně! Od chvíle, co jsem tady, od tebe neslyším nic jiného než Stiles tohle Stiles tamto! Kdybys ho měl do postele, jako dřív mě, tak to pocho-"

Stiles nadskočil, když se chodbou ozvala dutá rána.

„Co dělám se Stilesem je moje věc!" vrčel Derek.

Zloba z vlka doslova čišela, a to ho Stiles ani neviděl, a dokázal si živě představit, jak se tváří.

„Jde to s tebou z kopce, Dereku, copak to nevidíš?" Braeden zněla lehce přidušeně i zoufale. „Stává se z tebe prachobyčejný pes, který se za ním neustále táhne! Budíš s tím kolem sebe pozornost a ostatní už si začínají šeptat o tvém zdravém rozumu. „Vždyť mu nakupuješ a vozíš vlastním autem, aby toho nebylo málo, jsi s ním vidět na veřejnosti. Je mi z t-oho z-le!" poslední část Braeden s koktáním vykřikla.

„Tak si kup kinedryl." Klika od vchodových dveří hlasitě cvakla. „A teď laskavě vypadni a nezapomeň pozdravovat moji matku!"

Stiles nestačil zírat, jak se všechno na jednou obrátilo a co s tím má společného Talia?

„Dereku, ty to nechápeš. Jestli potřebuješ po svém boku člověka, vezmi si mě!" Braedenin hlas se ozýval z větší dálky. Očividně už se uvnitř nenacházela.

„Nepotřebuju člověka. Potřebuju Stilese." Domem se roznesla rána, jak se dveře bez milosti zavřely.

Stiles si připadal, jako kdyby právě uběhl maraton. Srdce mu bušilo hlasitě do žeber, jakmile se obrátil a běžel do chodby.

„Dereku!" křiknul zbytečně, jelikož dotyčný vlkodlak stál opřený o dveře se svěšenou hlavou.

Alfa se k němu otočil ve tváři cosi nenávratně zlomeného. Stiles udělal ještě několik kroků, než se úplně zastavil. Zatoužil Dereka obejmout, ale věděl, že vlkodlak nemá rád, když se ho někdo dotýká v takovém rozpoložení. Tak udělal to, co uměl nejlíp. „Slyšel jsem dobře? Ty jsi právě nabídnutému sexu zadarmo řekl ne? To si říkáš Alfa samec?" rozpřáhl ruce do stran a zakmital obočím.

Mělo to přesně takový účinek, jaký doufal.

Derekovi zacukaly koutky rtů a ramena se mu viditelně uvolnila. „Víš, při pomyšlení na tebe nemám se žádnou ženou chuť si cokoliv začínat." Derekovy rty se roztáhly do plnohodnotného úsměvu, když se natáhl pro balík s lahvemi, které Braeden předtím přinesla a vydal se ke Stilesovi. Z hrdla se mu ozval smích, jakmile viděl Stilesův našpulený výraz.

„Nejsem žádná tvoje vlkodlačí antikoncepce!" vyprskl mladík a na podpatku se otočil a naoko nasupeně si to nakráčel zpátky do kuchyně, zatímco vlkodlak se za ním zplna hrdla smál.

Derek tvářící se jako kdyby se nic nestalo, odložil balík a vrátil se k vaření.

Stiles stál a pozoroval ho. Opravdu se nadpřirozeno na Dereka dívalo skrz prsty?

„Ani na to nemysli!"

Derekův hlas v sobě měl jasnou zlobu, která Stilese zaskočila. „Ani nevíš, na co myslím."

„Ale vím." Derek vzal do ruky jednu z dřevěných vařeček ze stojanu a ponořil ji do hrnce. „Neřeš to, co si myslí ostatní. Všem může být jedno, co dělám se svým životem. I kdybys mě po ulici tahal na vodítku a přivolával píšťalkou, tak jim to může být u zadku!"

„No, vodítko nemám, ale píšťalku bych našel," zaculil se Stiles zatímco uhýbal letící vařečce.

Tak jo příště se nám to zase postupně posune na vážnější notu, slibuju.    

Všem moc děkuju za podporu a uvidíme se zase v úterý.