Triskelion

18. Sourozenci k pohledání

Stilese probudil zvuk blesku z fotoaparátu. Celé tělo se mu napnulo připravené k obraně, jenže těžká paže na jeho pase mu zabránila v jakémkoliv pohybu.

„Dej to pryč, Lauro, nebo ti ho rozmáčknu."

Stilesem projelo příjemné mrazení, jakmile zaslechl hluboký hlas ochraptělý spánkem. Ve snaze rozptýlit svoje jisté části otevřel s mrknutím oči a rozhlédl se.

Laura Hale budoucí Alfa stála v nohách postele a culila se na ně. „Jste tak sladcí!"

„Vysmahni," zabručel Derek a upevnil sevření okolo Stilese, jenž se pokoušel nenápadně vzdálit.

Laura udělala pravý opak, skočila, až se postel zhoupla a nacpala se mezi ně. Derekovi nezbývalo nic jiného než svého nocležníka pustit.

„Ráda tě zase vidím, Raubíři," pocuchala zaskočenému mladíkovi vlasy.

Stilesovi to přineslo vzpomínky na dětství, kdy ho tím jako jeho chůva neustále otravovala.

Když nijak nereagoval, starší dívka se zamračila. „Ty mě snad nevidíš rád?"

Stiles nervózně polknul. „Ale jo, jenom nevím, co tady děláš?"

„To by mě taky zajímalo," zamumlal Derek, který vypadal, že pořád na půl spí.

Laura se na něj otočila a dloubla ho. „Jdu ti pogratulovat, brácha, že sis oblíknul konečně kalhoty a přestal mámu tahat za sukni."

Stiles tomu, co řekla, příliš nerozuměl. Derek ale očividně problém neměl, protože stále se zavřenýma očima hluboce zavrčel.

„Dej mi pokoj, Lauro!"

Derekova sestra se nenechala zastrašit a začala se s ním dohadovat.

Stiles ty dva chvíli pozoroval, než využil jejich rozptýlení a odplížil se do koupelny.

Tušil, že tím muže jistou vlkodlačici naštvat, jenže potřeboval. Nerad by pod sebou udělal louži.

V koupelně ze sebe sundal jednu z mikin a omyl si obličej. Při pohledu na Derekův kartáček byl v pokušení ho použít, ale rozmyslel si to. Nejsou už děti, kdy si věci půjčovali zcela bez váhání. Zaplavil ho smutek, poněvadž od té doby se tak všechno změnilo.

Při odchodu nechal ležet mikinu na pračce.

Za tu dobu, co byl pryč, se vlkodlaci přesunuli k jídelnímu stolu.

Stiles zakroutil hlavou nad rozbordelovanou postelí. Derek se očividně stále nenaučil stlát. Znovu měl to nutkání jít a ustlat, nakonec si to rozmyslel. Nerad by přišel o končetinu.

Ráznými kroky přešel k tašce, odkud se ozvalo hlasité pípnutí. Zatrnulo v něm. Přišla zpráva a musela být důležitá, protože veškeré jiné upozornění měl ztišené.

Dřepnul si a vylovil z tašky mobil a rozklikl zprávu.

„Něco jsem našel..."

Stilesovi naskočila husí kůže.

Dal si mobil do kapsy, zapnul tašku a hodil si ji přes rameno.

Vydal se ke vchodu s úmyslem jenom mávnout na rozloučenou a zmizet, jenže Derek mu plány překazil.

„Kam jdeš? Udělal jsem snídani."

Stilesovi při zmínce o jídle zakručelo v břiše. S povzdechem se otočil. „Díky za nocleh, ale musím jít. Potřebuju si něco zařídit."

Laura se rozzářila. „To je jasný, je lepší mít všechno před přeměnou vyřešené."

Stilesovi vypadla s bouchnutím taška z ruky. „Cože?!"

„Lauro!" vykřikl Derek ramena viditelně ztuhlá.

Jeho sestra mu věnovala nechápavý pohled. „Copak ho nechceš do smečky?"

Derek zafuněl a odlepil se od linky a přešel ke Stilesovi. „Neposlouchej ji." V hlase mu zazněla nervozita. „Je mi jasný, že si na to potřebuješ zvyknout, proto nijak netlačím."

Stiles vůbec nic nechápal. „Na co si mám zvyknout?" díval se z jednoho na druhého.

„Že z tebe udělám vlkodlaka, až budeš připravený."

Derek to pronesl s takovou jistotou, že se z toho udělalo Stilesovi špatně. „Já ale nechci být vlkodlakem!"

„Stilesi, nebuď blb!" postavila se vedle svého bratra Laura. „To že se znáš ze Zerferosem ti na záda namalovalo terč. Derek ti tu nabízí ochranu smečky."

Stiles zvedl ze země tašku, aby skryl úšklebek. Kdyby jen věděla. Nevěnoval ani jednomu jediný další pohled a otočil se k odchodu.

„Nač zůstat člověkem? Když můžeš být něčím lepším a silnějším," křičela na něj Laura a zastavila ho tak v chůzi.

„Možná bych získal, jenže taky bych ztratil," ohlédl se přes rameno a podíval se přímo do Derekových smutných očí.

„A co?" vyptávala se Laura, aniž by vnímala atmosféru kolem sebe.

„Lidství," odpověděl Stiles a odvrátil se, ještě si ovšem stačil všimnout, jak sebou Derek trhnul.

///

Ve Stilesově nitru se usadila zrada, která ho pálila jako rozpálený pohrabáč. Myšlenky měl jeden velký chaos. Možná proto si nevšimnul osoby, když se přiblížil ke svému autu.

„Doufal jsem, že synovec prozřel, ale asi jsem se mýlil. Škoda."

Stiles nadskočil při zvuku hlasu a chytil se za srdce. „Sakra, Petře musíš se tak plížit! Málem jsem dostal infarkt." Úsměv, kterým ho následně postarší vlkodlak odměnil, se mu ani trochou nezamlouval. S nepříjemným tušením odemknul auto a hodil tašku dovnitř. „Co chceš? Spěchám."

Petr se opřel o Jeep. „Mám pro tebe nabídku."

Stiles protočil oči. „Co vy Haleové máte pořád s těma nabídkama?"

„Dám ti tvůj dům zpět," oznámil Petr a bez mrknutí oka mladíka pozoroval.

„A co chceš na oplátku?" zůstával Stiles ostražitý.

Petr naklonil hlavu na stranu. „Jak víš, že mám podmínku?"

„Dary nikdy nepřichází z dobroty srdce. Zvlášť od tebe."

V Petrově tváři se objevila pýcha. „Chytrý jako vždy." Odsunul se od auta a udělal krok blíž ke Stilesovi. „Až synovec za tebou znovu přijde, neodháněj ho. Zůstaň mu po boku."

Stiles se zamračil. „Je to pitomec, který se snaží zbytečně zavděčit svojí rodině. Nechci s ním ztrácet čas."

„V mnohém máš pravdu. Uznávám, přesto s ním zůstaň. Z jistého důvodu jsi pro něj to nejlepší."

„Když to neudělám?" zvedl Stiles bradu.

Petrův úsměv se ještě zvětšil, když se naklonil a doucha mu úlisně zašeptal. „Potom ti nevrátím dům a prozradím všem, kdo jevlastně ten úžasný Zerferos."

Tak co myslíte ví to Petr nebo jenom blafuje? 

Všem vám moc děkuju za podporu, obzvlášť těm, kteří sem dávají pravidelně komentáře. Všechny je čtu a mám z nich obrovskou radost. Jste skvělý jak příběh vnímáte :) 

Přeju hezký zbytek týdne a uvidíme se zase v úterý 20:00. Pro ty z vás co mě sledují na Instagramu v neděli vyjde ukázka další kapitoly :)