Triskelion

16. Donáška až do domu

Stiles jel po dálnici v naprostém tichu. Málem se z toho zbláznil. Nesnášel takový druh ticha. Hustý a lepkavý, plný rozpaků a smutku. Nakonec to nevydržel a vyhrknul: „Kam mám zamířit?"

Derek, který doteď zíral z bočního okýnka, se na něj s udivením obrátil. „Ty nevíš, kde bydlím?"

Stiles protočil oči. „Promiň, nevlastním křišťálovou kouli." Myslel to jako vtip, proto rozhodně nečekal, že po vlkodlakově tváři přeběhne ublížený výraz.

„Pokračuj dál, navedu tě."

Sakra, tady se nějak ochladilo. Pomyslel si Stiles a s kývnutím se zadíval do zrcátka.

Scott s Corou se tvářili jak nakopnutá štěňata. U nich to ale mohl být důsledek jejich dřívějších činů. Problém byl, že upírali zrak přímo na Stilese.

///

S Derekovými pokyny úspěšně dorazili do cíle. Černé Camero již stálo zaparkované mezi ostatními auty, před vysokou budovou.

„Hmm působivé," zabručel Stiles. Nemohl si nevšimnout, že je budova převážně tvořená z oceli, cihel a betonu. Žádné dřevo, náchylné k ohni. „Vsadím se, že bydlíš, až úplně nejvýš," zazubil se na vlkodlaka, který právě vyskakoval z auta.

„Trefa!" potvrdil Derek a otevřel Core dveře.

„Nikdy bych nečekal, že si pořídíš Loft," hlesl Stiles a čekal, až si Scott vystoupí.

Ještě chvíli si prohlížel vysokou budovu, než couvnul s úmyslem odjet. Dneska si najde někde levný pokoj a přespí, potom uvidí co dál.

Plány mu přerušil Derek, jenž zvedl za jízdy přední část auta, jako kdyby šlo o pouhou hračku.

Stiles vyjeknul a zůstal zírat na vlkodlaka.

„Kam si myslíš, že jedeš, pojď ven," zakřičel Derek a položil auto zase na všechny čtyři.

Stiles zakroutil hlavou. „Nehodí se to," řval přes hluk motoru.

Derek zafuněl a obešel auto. „Vystup si, Stilesi!" otevřel dveře.

„Ne, tohle fakt není dobrý nápad."

Derek vypadal, že by ho nejradši zaškrtil. „Nezajímá mě to! Nemáš kde spát a já vlastním celou budovu. Vystup!" Ke konci Derek lehce zavrčel.

"Ne, nebudu tobě ani smečce kazit pověst."

„Na to zvysoka kašlu!" Vlkodlak postupně ztrácel nervy. Důkazem toho byly jeho oči, které získaly rudou barvu.

Stiles sotva stačil mrknout, když se Derek přikrčil a pomalu vyslovil. „Půjdeš sám nebo tě mám odtáhnout?"

Stiles vystrčil bradu. „Odtáhnout."

Derek vypadal s touto odpovědí naprosto spokojeně.

Stiles v jeden moment seděl klidně na sedadle a v druhé se ocitnul přehozený přes Derekovo rameno. „Pust mě ty přerostlej Tarzane!" křičel, zatímco se ho pokoušel pěstmi praštit.

„Ticho," okřikl ho Derek. „Jenom plním tvoje přání."

Stiles slyšel ve vlkodlakově hlase úsměv. „Nesnáším tě," zabručel, ale koutky rtů mu cukaly.

„Taky tě miluju." S Derekovými slovy následovalo ostré plácnutí, jež přistálo na mladíkově zadku.

„Proč jsem sem vůbec jel?" zabědoval Stiles rudý až za ušima. „Příště vás vysadím u dálnice!" vyhrožoval za smíchů vlkodlaků, kteří postupně i s ním vešli do budovy.