SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

Část 7

„Takže, jak se vlastně jmenuješ?" Otázala se Nara, a podala dívce skleničku whisky. Všichni již seděli před krbem a očekávali, až jim komorník oznámí čas večeře. I Raven Dracor Rogestrike, vypadal již o mnoho klidnější, po tom co se vrátil ze sklepení. Usadil se naproti ní, se sklenkou v ruce a upřeně ji pozoroval. 

„Ciara," pípla a zatřásla hlavou k odporu, „nepiju, děkuji." 

„Vůbec? Ani sklenku si nedáš?"

 „Ne, ještě nikdy jsem nic takového..." Odmlčela se, když si všimla zkoumavého pohledu svého hostitele. Ten chlap se jí zdál ze všech, co tu byli, nejpodivnější. Přejížděl ji mráz po zádech, kdykoliv na něj pohlédla. I nyní, se jí zdálo, jakoby o jejích slovech snad pochyboval.

 „Pochybujete snad o mých slovech?!" Zamračila se na něj.

 „To jsem neřekl," povytáhl pobaveně obočí, „je vám ke cti, že jste onu neřest ještě neokusila." Ciara se nervózně ošila. Proč měla pocit, že nemluví upřímně? Jakoby pod jeho slovy, cítila náznak cynismu. 

„Samozřejmě!" Vyprskla směrem k němu, „Mý rodiče mne zřejmě drželi hodně zkrátka..." Zašklebila se na něj.

 „A je snad ještě něco, před čím tedy uchránili tvou čest?" Pokračoval zcela klidně, aniž by hnul brvou.

 Ciara se zamračila a hodila po něm naštvaným pohledem. Pochopila směr jeho uvažování. Byla možná nevinná, ale nebyla hloupá. Však se na ni díval, pomalu jako na svou večeři. 

„Myslím, že to vám může být fuk! To že je moje teta majitelkou místního bordelu, ještě neznamená..."

 „Zephyr Zoya, je tvoje teta?" Skočil ji do řeči Urak, „To je nějaká blbost, nemyslíš?!" Řekl to takovým tónem, kterým ji jasně dával najevo, že lže.

 „Počkej," zakročila Nara, když si všimla, jak se dívka zapýřila, „Urak to tak nemyslel. Jen jsme netušili, že má nějaké příbuzné." 

„Ani já netušila, že Zephyr vůbec existuje. Matka o ní nikdy nemluvila. Ani o tom, odkud pochází."

 Mluvila pravdu, tím si byla Nara jistá. Jisté ale také bylo, že nemá ani tušení, co jsou oni, i její teta zač. Jenže, byla-li neteří Zephyr Zoyi, její matka musela být.... „Jaké je tvé příjmení?"

 „Halvorsenová," odvětila Ciara, a nevšimla si překvapeného pohledu všech přísedících, „jmenuji se Ciara Halvorsenová, a moje matka byla sestra Zephyr Zoyi."

 „Torvin Zoya?" Vydechl Rasten, „To je nemožné. Přeci nemůže mít potomka..."

„Ujišťuju vás pane, že může!" Vykřikla Ciara naštvaně, „Torvin byla moje matka. A když před nedávnem s otcem zemřeli při té strašné autonehodě, tak..."

 „Phe! Nemožné!" Vyprskl znovu Rasten, „Zemřeli?! Jste si slečno jistá, že se nepletete?!"

 „Tak ale už toho mám dost!" vykřikla Ciara a vyskočila na nohy, „Nejsou tady někde vaši pečovatelé?!" rozhlédla se po místnosti, „Mám totiž pocit, zda se právě nenacházím v nějakém ústavu pro choromyslné!" Rozčileně si změřila jednoho po druhém, a nakonec pohlédla do tváře jejího hostitele. 

„Nezlobte se na mého bratra," řekl zcela klidně, „jistě to tak nemyslel. Chtěl jen říci, že Zephyr Zoya se nikdy o něčem takovém nezmínila." Zadíval se na ni s tak odzbrojujícím pohledem, až Ciara bezděky polkla.