Část 35

1K 81 5
                                    


Byla bosá, jen v noční košili, a v té tmě, téměř nic neviděla. Utíkala mezi stromy, a vlastně ani netušila kam. Co chvíli upadla, ale rychle vyskočila na nohy a rozeběhla se dál. Když se pak zastavila, chytla se kolen, a se sklopenou hlavou se snažila popadnout dech. Když znovu vzhlédla, vykřikla. Stál před ní.

 „Nemá cenu, abys utíkala. Přede mnou nikdo neuteče. Ještě nikomu za dlouhých tisíc let, se to nepodařilo." Řekl, dívaje se jí do očí. Stále se nacházel ve své upíří podobě a Ciara najednou nevěděla, jestli pocit, který cítí, je strach, nebo vzrušení. 

Byla přeci přesvědčena, že by ji nikdy neublížil, tak proč nyní sotva popadá dech rozrušením? Ano, ten pohled byl prostě strašný. Evidentně ji zardousil. Rozdrásal jí hrdlo a vysál ji do poslední kapičky. 

„Nesmíš se mne bát, Ciaro." Zašeptal a náhle měla pocit, že v podtónu jeho hlasu, slyší i náznak obav. 

„Proč?" vydechla, „Kdybych se tě bála, tak bys mě také zabil?!" 

„Ano," řekl zcela upřímně, „neměl bych na vybranou." 

„Neměl bys na vybranou?!" vykřikla a její ruka automaticky vystřelila vpřed. Chytl ji jako nic. 

„To už nikdy nedělej!" procedil skrz zuby, držíc její ruku ve své dlani, „vůbec jsi neměla být venku. Měla jsi být ve své posteli, a bylo by vše v pořádku!"

 „Bylo by vše v pořádku?" pokusila se mu vyvléct, ale držel ji pevně, „Zabil jsi ji!"

 „Jsem upír, drahoušku," řekl jemně ironicky, „je mi více jak tisíc let. A celou tu dobu, jsou pro mě lidé pouhou potravou. Zabil jsem jich tisíce a tisíce. Vysál do poslední kapičky krve. Je to moje přirozenost. Byla a vždy bude. Nemám na výběr." 

„Já ale ano! Chci pryč!" Vyprskla mu do tváře a zaházela sebou v jeho objetí. Vztekle zavrčel a přirazil ji ke stromu. 

„Ani ty nemáš na výběr, drahoušku," vydechl jí do obličeje, „už není cesty zpět. Řekl jsem ti to. Nikdy jsem ti nelhal a nikdy nebudu, já potřebuju k životu krev přímo od zdroje. Jsem Kníže temnot. Jsem první upír, který kdy chodil po této zemi. A ty..., ses mi oddala. Dal jsem ti na výběr..., život nebo smrt. Zvolila jsi." 

„Ano! To jsem ale nevěděla..." 

„Co?! Jsi nevěděla?!" Zamračil se na ni a ještě více ji přirazil ke stromu, „Že jsem upír? Že piju lidskou krev? Myslela jsi snad, že ji dostanu dobrovolně?" Nahlas se zasmál, a pak zatřásl hlavou k odporu.

 Kdyby jí její všetečnost nedostala až sem, bylo by vše v pořádku. Zabil by svou oběť, jako už nejméně po tisící za ta staletí a nemusela nic tušit. Nemusela se nyní vzpouzet své touze a jemu. Cítil z ní totiž i přes její strach a odpor, ještě něco jiného. Nemohl tomu uvěřit, ale snad žárlivost.

 Mohla-li cítit něco takového? Žárlí, že se krmí z někoho jiného, jak z ní? Ač se to zdálo nemožné, přesto to cítil. A to mu také dávalo naději na to, že ji nebude muset zabít. Však nechtěl. Poprvé za tak dlouhou dobu nechtěl její smrt. Chtěl si ji nechat. Navždy. 

Ona se mu sama oddávala a jeho krmení jí vzrušovalo stejně jako jeho. Někdy měl pocit, že má téměř potřebu, aby tak učinil. A tak doufal, že našel tu, která mu onu potřebu poskytne bez toho, aby už musel hledat jinde.

 Její nynější vzdor, ho ale rozlítil. A to tak, že měl co dělat, aby se udržel. Ale už to, že se o to snažil, a že to dokázal, svědčilo o něčem výjimečném. Nikdy přeci nepřemýšlel o tom, jak se cítí jeho oběť. Jak uvažuje jeho večeře. Na to nikdy nebral ohledy. On byl predátor, a jeho oběti jen jeho potrava. 

Ale nyní, jakoby se v něm probudilo něco, co dlouhá staletí jen dřímalo v jeho útrobách. Jakoby se mu rozbušilo srdce. Představa, že by ji musel zabít, byla pro něj najednou tak bolestivá, jako nic, co zatím poznal. 

„Krmil ses ze mě, a pak ses krmil z ní!" Vydechla. Třásla se po celém těle, ale náhle si uvědomila, že to nebylo strachy, ale zlobou.

 Ano, vyděsilo ji to, a onen pohled byl hrozivý. Nejvíce ji ale vyděsilo to, co sama cítí. Místo aby byla zhnusena tím, co udělal, na mysl ji přišla otázka, proč? 

Cožpak ona mu nestačí? Cožpak se z ní nekrmil a nemiloval se s ní chvíli před tím? Posedla ji žárlivost a ona to věděla. Když si to ovšem uvědomila, zhrozila se. Místo aby litovala onu oběť, litovala sebe.

 „Jistě, drahoušku," zašeptal ji do tváře, „každý měsíc mi tvá teta předhazuje jednu z obětin. A každý měsíc o úplňku, ji pak zabiji. Už přes pět set let. A dalo by se říci, že díky tomu zůstalo na živu tisíce a tisíce lidí, které bych jinak musel zabít, abych přežil." 

„Ach tak! S tím se ale nesmířím!"

 „S čím? S tím že zabíjím, nebo s tím, že se krmím i z někoho jiného, jak z tebe?!" Zavrčel ji do obličeje, a poznal, že uhodil hřebík na hlavičku. Několikrát se zhluboka nedechl, aby se trochu uklidnil, a zahnal nutkání se jí zakousnout do krku. Místo toho ji však popadl, přehodil si ji přes rameno a vykročil k domu. 

SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮKde žijí příběhy. Začni objevovat