SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

Část 74

Asi o dvě hodiny později, seděla Ciara ve svém pokoji, připravena na příchod svého manžela. Vykoupaná a oblečená do nádherného eroticky přitažlivého župánku, pod kterým byla ale zcela nahá, čekala na Ravena.

Byla ale nervózní. Raven ji oznámil, že ji o jejich svatební noci samozřejmě navštíví, ale mrzelo ji, že zřejmě neměl v plánu s ní zůstat celou noc. Evidentně chtěl po tom, až se pomilují, odejít do svého pokoje. A i když vlastně ani nečekala nic jiného, bylo ji to líto. Rozhodla se mu ale nedat nic najevo.

S tlukoucím srdcem seděla na posteli a čekala. Ovšem dokonale promyšlený plán na znovu získání lásky svého manžela, zdál se jí perfektní. A první krůček bude ten, že mu ukáže, o co všechno kvůli své tvrdohlavosti přichází.

Když se ozvalo lehké zaklepání a pak se otevřeli dveře, Ciara vyskočila na nohy. Do místnosti vstoupil Kníže a ona měla náhle pocit, že se o ni budou pokoušet mdloby. Však copak ona měla nějaké zkušenosti s tím, jak svádět svého manžela? Notabene upíra, který prožil tolik životů, a postelí mu prošlo tolik žen? Byl jejím prvním a bude také posledním jejím mužem. 

„Ach..., Ravene..." vydechla a snad automaticky zčervenala pod jeho pohledem. Honem zapátrala v paměti po tom, co ji radila Nara. Vždy byla tak ukecaná a mluvila víc, než bylo zdrávo a náhle snad ani nevěděla, jak se jmenuje, „Ne..., nemohla jsem se dočkat, až..." nahlas polkla a sklopila oči pod jeho pronikavýma očima.

„Jsi překrásná, drahoušku..." Zašeptal Raven a zhluboka vdechl její vůni. Téměř mu naskočila husí kůže, jak ho právě její pach vzrušoval. A vzrušovalo ho na ní snad vše. Nemohl si pomoci, ale v její přítomnosti měl pocit, že ztrácí kontrolu sám nad sebou. A to se mu vůbec nelíbilo. Už se nestane, aby ho nějaká žena dostala na kolena. Už nikdy.

Odhodil své sako, povolil si kravatu a pak si třesoucími prsty začal rozepínat knoflíčky košile. Připadal si najednou jako školák. Schylovalo se k tomu, že se pomiluje se svou ženou, a kdyby se nedržel, snad se na ni vrhl hned ode dveří.

„Ach..., děkuji..." vykoktala Ciara a přiskočila k němu, aby mu pomohla. Tak, jak ji to Nara radila. Ignorovala jeho překvapením povytažené obočí a vrhla se na knoflíčky jeho košile. A k jejímu překvapení, se nechal. Spustil ruce podél těla a díval se, jak ho pomalu svléká.

„Sakra!" zaklela, když už několik dlouhých vteřin bojovala s jediným knoflíčkem a Ravenovy přelétl po tváři úsměv.

Díval se, jak zápasí s jeho košilí a poslouchal její divoce tlukoucí srdce. Její splašený dech. Nemohl ani na chvíli zapochybovat o tom, že by po něm netoužila. Cítil pach její kůže. Jejího potu a jejího vzrušení. Slyšel snad i krev bublat v jejích žilách a musel se zhluboka nadechnout, aby zahnal chuť se do ní hned zakousnout.

A když mu košili konečně sundala ze zad, sevřel pevně ruce v pěst, aby ji hned nepopadl a nezmocnil se jí. Však posledních pět let netoužil po ničem jiném, jak po tom, ji zase sevřít ve svém náručí. Vstoupit do ní a napustit ji svým semenem. Ochutnat ji, a nakrmit se její krví.

Ale také celých pět let toužil po tom, ji ztrestat. Vymazat si ji z hlavy. Ze života. Vymazat z povrchu zemského proto, protože věděl, že už nikdy nedokáže na ni zapomenout. Po celý svůj nesmrtelný život.