SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

Část 17

„No ano," zašeptala a pohodila hlavou k jeho sklenici, „k rajčatovému džusu, by se hodil tvrdý sýr. Jestli chcete," polkla. Cítila se trochu rozpačitě, „dáte mi ochutnat?"

 „Ochutnat?" vydechl a zdálo se jí, že znovu trochu zbledl. V první chvíli chtěl sklenici do sebe obrátit, ale nechtěl vypadat jak nějaký lakomec, „Mám v ní prášky na spaní." Zamumlal. 

Ciara ještě chvíli postávala, ale podivná atmosféra v místnosti, zdála se jí podezřelá. Nemohla si pomoci, ale stejně měla pocit, že není Ravenovy dobře. I jeho bratři vypadali, jakoby chtěli každou chvíli vystartovat. Zřejmě obavami, kdyby se opět hroutil. A vypadal na to. Zrovna tak, jako minule. 

„Jste nemocný?" Zašeptala. Musela se zeptat, prostě ji to nedalo. Však na to myslela už dva dna, co odjel. 

Raven pevně semkl rty a zhluboka se nadechl. Proč zrovna teď, se rozhodla dělat samaritánku? Už dva dny se jí vyhýbal, ale nebylo to nic platné. Dostala se mu pod kůži a cítil ji všude. Pociťoval tak strašné pokušení se z ní nakrmit, až mu celé tělo hořelo. Cítil pach krve, a když vstoupila dovnitř v té noční košilce, málem se zalkl vzrušením. 

„Nejsem nemocný!" Zavrčel možná prudčeji, než chtěl. Zarazila se totiž a znejistěla. 

„Dobře," zamračila se a popošlápla, „tak já půjdu," přitáhla si talíř k tělu, „au!" Vykřikla a talíř jí vypadl z ruky. Z palce levé ruky, ji kapala krev. Strčila si ho do pusy a vzhlédla. 

Rasten s Urakem vystřelili z křesel a vrhli se ke svému bratrovi. Každý ho držel z jedné strany. Měl sklopenou hlavu, takže mu neviděla do tváře a ztěžka oddychoval. 

„Pane bože!" Vykřikla Ciara vyděšeně, a rázem zapomněla na své zranění. Hnula se směrem k němu, ale Nara ji zadržela.

 „Pojď! Musíme jít!" Zasténala Nara, „Bratři ho dlouho neudrží." 

 „A..., ale co mu je?" Vykoktala Ciara plačky. Pohled na něj, ji téměř drtil. Nechápala to, ale cítila, že trpí. Měla chuť mu pomoci. 

„Nesnáší pohled na krev," chytla Ciaru za paži a táhla ji ke dveřím, „to bude tou slabostí. Zřejmě nějaký virus." Drmolila a táhla Ciaru po schodech. Rozrazila dveře jejího pokoje a strčila ji dovnitř. Sama se s výdechem o ně pak ztěžka opřela. 

„Je to vážné?" Vydechla Ciara a stěží zadržovala slzy. 

Nara si povzdechla a na moment zavřela oči. Bylo to vážné, a zřejmě víc, než si mysleli. Normálně by se totiž Raven dokázal ovládnout. Přeci jen za ta dlouhá staletí, se všichni naučili své pudy krotit a usměrňovat. Pravidelné požívání krve a žádná abstinence, jim umožňovala i v takovýchto případech, ovládat svůj pud. 

Tohle ale bylo zřejmě jiné. Bylo jisté, že Raven po ní touží víc, než po každé jiné své oběti. Jeho touha po ní, byla téměř posedlá potřeba. Ano, dávalo jim to naději, že by zrovna jí, mohl Kníže propadnout a mohla si získat jeho srdce. Šlo jen o to, jestli ona příjme to, kým je. A jestli on dokáže svou potřebu ve chvíli, kdy se z ní bude krmit, kontrolovat do té míry, aby ji svou touhou nezabil.