SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

Část 73

Už se pomalu schylovalo k večeru, když se Ciara posadila na lavičku pod jeden z vzrostlých stromů a dívala se na hemžení lidí kolem.

Byla šťastná. Nebo by měla být, však byla Kněžnou ze Swort Fallov. Stala se Ciarou Dracor Rogestrikovou. Vzala si muže, kterého opravdu milovala a který byl bezpochyby tím nejlepším otcem pro jejího syna. Jenže..., něco tomu všemu stále scházelo. Něco, co ztratila před pět lety, když od Ravena utekla. Jeho láska.

 Ač měla možná víc, než některé ženy kdy se svými muži pocítí, věděla, že ji něco chybí. A to Ravenova bezprostřednost. Pamatovala si na to, jak se k ní tehdy choval. Vlastně nevynechal jedinou příležitost k tomu, aby ji políbil. Přivinul do náručí. Plesknul po zadku nebo pohladil. Dával ji svou lásku najevo vždy, všude a stále. Slovy, činy i doteky. Miloval se s ní i několikrát denně a zrovna tak, se z ní i krmil.

Zato nyní..., byl odměřený. Stále zamyšlený a nabručený. A ač cítila, že po ni touží, nemiloval se s ní, ani nekrmil. A ona po něm tak moc toužila.

Svatební hostina proběhla vlastně krásně. Kněz je oddal, odříkali svůj svatební slib a Alex jim hrdě podal prsteny. Pak ji Raven políbil a stačil jen ten pouhý dotyk rtů, aby poznala, že je Raven ztracen. Toužil po ní po všech stránkách. Jako muž, i jako upír.

A i když se nesnažil zakrýt touhu po své ženě, přesto se stále bránil. Onen polibek a pak jeden tanec, bylo jediné, co od něj zřejmě mohla dostat. Ano, opravdu byl tvrdohlavý, jako bejk. Nyní pochopila, že si ji vzal za ženu, protože prostě ji nedokáže nechat jít, ale zároveň ji nedokáže odpustit. Nebo spíše zapomenout na to, že od něj utekla.

Zamžourala do tmy a všimla si, že Raven právě o něčem rokuje s její tetou. Zephyr Zoya jen přikyvovala a jen několikrát pohlédla jejím směrem. Srdce se jí rozbušilo jako na poplach, když pochopila, o čem jednají.

„Copak, Ciaro?" usmála se Nara, když se před ní náhle vyloupla ze tmy a posadila se vedle ní, „Jsi Kněžnou ze Swort Fallov, měla bys být šťastná."

„Jsem..., " pípla nesměle, „Ale mám strach..., že se nic nezmění, Naro," kývla hlavou směrem k místu, kdes stál její muž se Zephyr, „Cítím jak je Raven odtažitý. Máš prostě pravdu, je tak tvrdohlavý, Naro."

„Hmm, obávám se, že tak lehce ti Kníže neodpustí," povzdychla si Nara, a pohlédla směrem, kterým Ciara ukázala, „On nevěří, že ho opravdu miluješ, a ty jsi mu to zatím nijak nedokázala, Ciaro. To, že tě Ditor unesl, nic neznamená. On je Kníže temnoty, a jako takový, má schopnosti, které nemá nikdo jiný. Kdybys ho milovala dost, našel by tě, i kdyby tě Ditor zakopal sto sáhů pod zem."

„Ale..., já ho miluji, Naro." Vydechla téměř zoufale.

„Ano, já o tom nepochybuji. Ale je prostě fakt, že ve chvíli, kdy ti Ditor vymazal paměť, jsi o něm pochybovala. Utekla jsi před ním, protože se ti hnusilo, co udělal. V tu chvíli jsi cítila strach z Knížete. Obavy, hrůzu a děs. Nic víc. To vše v tu chvíli přebilo lásku, kterou jsi k němu cítila, a to v tobě také jediné zůstalo po tom, co ti Ditor paměť vymazal. Jinak by tě díky tomu, co k němu cítíš, našel Ciaro." Ciara polkla slzu a utřela tvář, po které se jí začali kutálet slzy.

„Takže..., jsem ho přeci jen ztratila?" zavzlykala.

„Ne, to si nemyslím. Kdyby tě nemiloval, zabil by tě. Všechny ženy co se kdy objevili v našem domě, skončily stejně. Nakonec je zabil. Báli se ho a začali před ním prchat." Povzdechla si Nara, když si vzpomněla, jak před lety ze strachu aby před ním tehdy neutekla, zastoupili její bratři dveře. Kdyby totiž začala utíkat, znamenalo by to jediné. Probudili by se jeho lovecké pudy a byl by konec.

„Ty..., si byla jiná, Ciaro. Ty ses ho hned od začátku nebála a oddala ses mu. Toužila jsi po tom, aby se z tebe krmil. Proto se do tebe zamiloval. Poprvé v životě totiž poznal něco, co ještě nikdy nepoznal. Aby po něm nějaká žena toužila i přesto, čím je. Aby ho chtěla proto, čím je. A pak..., když jsi před ním prchla..., tě přeci jen nechal žít."