SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

Část 24

„Proč myslíš?" Ozval se konečně jeho hlas a Ciara pod jeho pohledem nahlas polkla. Slyšela snad i tlukot svého srdce, jak ji mocně bušilo do hrudi. Bylo to zřejmě strachy, ale na druhou stranu, jakýsi malý hlásek kdesi v její hlavě jí říkal, že jí neublíží. 

„Chcete moji krev?" Zašeptala tak potichu, že kdyby nebyli upíři, těžko by ji slyšeli. 

„Víc, než cokoliv jiného." Řekl zcela upřímně s očima upřenýma na ní. V jeho hlasu nebylo najednou ani náznak emoce. Jen upřímná, surová pravda.

 Toužil po ní. Chtěl ji, a to tak moc, že takovou touhu snad ještě nepocítil. V jeho prvotní podobě, měl jen jednu potřebu, nakrmit svůj hlad a udržet svou tělesnou stránku při životě. V této podobě, se jeho lidské emoce, které ještě měl, když na sebe vzal lidskou podobu, zcela vytratili.

 Tehdy byl pouze Kníže temnot, a bažil po krvi svých obětí. A tak to bylo, i když každý měsíc o úplňku, honil po lese svou kořist, aby ji vysál do poslední kapičky krve. Tehdy totiž cítil jen svou potřebu. Byl tím, čím byl, a lidská podstata v něm nezbyla vůbec žádná. Byl predátor a jen se snažil udržet na živu sám sebe. Jako když lev uštve a skolí antilopu. Zahubí ji, proto, že má hlad. Tak mu velí zákon přírody a jeho instinkty. A tak to cítil i Kníže temnot.

 Nara a bratři ovšem věděli, že pakliže se najde dívka, která ho dokáže přimět k tomu, aby ji nezahubil, a aby v sobě onu potřebu dokázal krotit alespoň do té míry, aby nezemřela, pak mají vyhráno. Ano, věřili, že pokud by se zamiloval, dokázal by se ovládnout, protože by se v něm probudila i jiná touha, než ta, ukojit svůj hlad. Touha tělesná.

 „Tak proč jste si ji už nevzal?" Vydechla Ciara. Bylo to přeci logické. Když tu potřebu měl, nechápala, že to neudělal.

 A pochopila, že ji v sobě krotil kvůli ní. To ji dodalo odvahy. Vzpomněla si na doby, kdy i se svou matkou sledovali upíři filmy a romance, a teď ji došlo, že když je komentovala, mluvila k ní. Nemluvila o filmu, ale dávala jí rady. I když to tehdy tak necítila, nyní to pochopila. 

„Nikdy před ním neutíkej. Je to stejné, jako když tě napadne jiný predátor. Třeba medvěd. Nedej mu najevo svůj strach. Nikdy." Vzpomněla si na její slova.

 Ciara se nadechla a podívala se zpříma do jeho žhnoucích, rudých očí. Bylo to nevyhnutelné, to pochopila. Už neměl co skrývat a evidentně toužil jen po tom, aby ukojil svůj hlad. 

Pak ji zbývala jediná možnost, nabídnout se mu. Nabídnout mu svou krev, a doufat, že její smrt není to, po čem touží. A ona přes to všechno náhle věděla, že ne. 

„Tak to udělejte!" zašeptala a maličko po-rozhrnula župan, u svého krku, „Vemte si, po čem toužíte." Vyslovila ta slova a vzápětí vykřikla. Objevil se totiž před ní tak rychle, že to nedokázala ani postřehnout. 

„Jak chceš!" Zavrčel. Chytil ji tak pevně, že se nedokázala ani hnout. Vzápětí se ocitla přitisknuta ke stěně, a s tlukoucím srdcem se dívala, jak se nad ní jeho děsivý obličej, začíná sklánět.