SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

Část 33

„Nastěhuješ se do mého pokoje." Řekl Raven. Neřekl to ale jako otázku, ani jako příkaz, ale jako pouhé konstatování. Seděli všichni za stolem u oběda, a už se ani nesnažili přemáhat k jídlu.

 „Vážně? Jsi si jistý?" povytáhla Ciara obočí. Ale popravdě, netoužila po ničem jiném, než každý den usínat v jeho náruči. „Myslela jsem, že jsem tu jen dočasně, jako Nařina společnice."

 „Teď už ne, drahoušku," usmál se Raven a jeho oči zajiskřili, „už není cest zpět. Řekl jsem ti to. Teď už jsou jen dvě možnosti..., smrt, nebo věčnost." Řekl to tak klidně, jako kdyby se vlastně nic nedělo. Ale nebylo divu, však mu bylo tisíc let, a smrt pro něj nic neznamenala. On si ovšem přál, aby si vybrala tu druhou možnost.

 A říkal pravdu, už ji nemohl nechat jít. Teď už ne. Byla jeho, navěky. I když s její přeměnou, nehodlal pospíchat. 

Ciara k němu vzhlédla a zahleděla se mu do obličeje. Sledoval její reakci a byla si jistá, že v jeho tváři vidí i náznak obav, z její odpovědi. Ona ale měla jasno. Chtěla jeho. Knížete temnot a toužila po něm tak moc, že se jí to zdálo téměř nemožné.

 „Nastěhuji se do tvého pokoje," zašeptala a naklonila se až k němu, „když mi slíbíš, že se ze mě večer opět nakrmíš." Raven udiveně povytáhl obočí a po tváři mu přelétl úsměv. Překvapovala ho stále víc. Její čistota a nevinnost. Oddala se mu s takovou vášní a touhou, jako ještě žádná žena. A fakt, že jí jeho krmení vzrušovalo a toužila po něm, byl téměř neuvěřitelný. 

„To ti slíbím rád, drahoušku," sehnul se, aby ji políbil lehce na rty, „musíš ale hodně jíst. Ode dneška dohlédnu na tvůj stravovací režim a na jídelníček osobně. Potřebuješ být silná," pohladil ji palcem po tváři, „protože ses právě ty, stala jídelníčkem pro mě." Ciara se však nad jeho slovy nepozastavila, ani nezhrozila, jak snad tisíce jiných před ní. Jí jeho slova vzrušovala a vzrušoval ji on. 

„Chtěla bych ale mluvit se svojí tetou," řekla Ciara zamyšleně, „nechci, aby o mě měla strach."

 „Dám pro ni vzkázat," přikývl Raven klidně, „nepřeji si, abys opouštěla můj dům." Ciara přikývla, i když měla na jazyku poznámku o tom, že přeci není jeho vězeň. Ale prozatím byla tak šťastná, že se nechtěla oněmi malichernostmi zabývat.

 „Takže vy vůbec nejíte?" Řekla místo toho, když zjistila, že je jediná, která se cpe, jako kdyby týden nejedla. 

„Skoro ne," odpověděla Nara, „můžeme požívat lidské jídlo, ale nic nám nedá. Živíme se výhradně krví. Lidskou krví. Ani zvířecí, pro nás není dost výživná, aby nás udržela při životě. Ve sklepení se nachází naše velká zásobárna krevních konzerv," pokrčila rameny, „jen Raven..., potřebuje..." Odmlčela se a zadívala se na bratra. Ten jen pohlédl na Ciaru a zaposlouchal se do jejího srdce. Unese ten fakt, že on musí požívat krev přímo od zdroje? 

„Já potřebuji k životu krev přímo od zdroje, drahoušku," zašeptal, „požívám i krev z krevních konzerv, ale samotná by mi nestačila. Skončil bych v hibernujícím stavu, ve své hrobce."