SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

Část 20

Uplynuli dva dny, ve kterých se Raven s Cairou neustále špičkovali. Ovšem zdálo se, že už to nebylo to nenávistné špičkování a pošťuchování, ale nabralo to trošku jiný rozměr. Jakoby jeden druhého podvědomě vyhledávali. 

Bylo jisté, že Raven k oné dívce chová něco více, než k ženám, které mu doposud předhazovala Zephyr. V jeho sklepení se stále nacházela jeho oběť, ale toužil po ní. Po její krvi a to čím, dál tím více. 

Byl zde ale jistě, jak všichni věřili, určitý rozdíl. On byl upír, jeho touha po krvi, byla jeho přirozená potřeba, ale oni věřili, že k ní začíná pociťovat víc, než to. A že právě proto, by ji nikdy nezabil. Museli v to věřit, protože to byla jediná, jejich naděje.

 A byli si dokonce jisti, že ani Ciaře, není Kníže lhostejný. Kdykoliv ho spatřila, zčervenala a její srdce se rozbušilo jako na poplach. A nebylo to strachy, ten rozdíl všichni znali. 

Už nejméně dvě hodiny pořádali turnaj ve hraní vrhcábů. Ciara jako vždy, byla unesená tím, kde vzali tak starý skvost ve své sbírce. A měla pravdu, ony vrhcáby, hráli už nejméně šest set let. 

„Tu hru miluju," smála se Ciara nadšeně, když porážela jednoho za druhým „matka mě ji naučila. Vždy jsme ale o něco hráli." Drmolila, soustředíc se na hru. Samozřejmě, ji nechávali vyhrávat, a když stanula proti poslednímu soupeři, Ravenovy, Ciařina poznámka o odměně z výhry, Naru přivedla k nápadu. 

„To máš pravdu. Měli jsme o něco hrát, třeba bych pak neprohrála. Ale dej si pozor, Raven je dobrý soupeř." 

„Mě neporazí." Usmála se sebevědomě Ciara.

 „Tak si zahrajte alespoň vy dva, o nějakou výhru. Bude to zajímavější."

 „Tak dobře. Klidně. O cokoliv. Stejně nemáte šanci vyhrát." Usmála se na Ravena.

 „O cokoliv?" pozdvihl obočí, „Tak tedy o polibek." Ciara zalapala po dechu a zarazila se. Zčervenala, když se setkala s jeho pohledem, ale nechtěla dát najevo, že má strach. Přeci vyhraje, tím si byla jistá. Ale co když ne? 

„No..., já..."

 „Máš strach?" popíchnul ji klidně.

„Nemám!" zamračila se, „Vyhraju! A když vyhraju, polibek nebude." Vydechla umanutě a polkla. Však najednou si nebyla tak jistá. Anebo snad podvědomě toužila prohrát? 

Ať se ale snažila, jak chtěla, najednou se zdálo, že ji štěstí ve hře opustilo. Jakoby Raven hrál najednou úplně jinak. Neměla proti němu sebemenší šanci. 

„Takže polibek?" Zašeptal Raven, když Ciara zjistila, že prohrála na celé čáře. S údivem zůstala zírat na hru před sebou, a pak s obavami vzhlédla k němu. „Nebo máš strach?"

 „Ne, ne..., proč?" vykoktala a postavila se.

 „Třeba se ti nelíbím." usmál se a udělal krok směrem k ní. Ciara automaticky o krok couvla.

 „Líbíte..., teda..." ani nevěděla, proč mu na tu otázku odpovídala. Vypadlo to z ní samo, „chci říci, že..." narazila zády do zdi. Došla jí slova, protože se k ní přiblížil tak blízko, že cítila jeho mužnou vůni. 

Úplně se jí podlomila kolena, když položil ruce vedle její hlavy na stěnu. Najednou byla zajata v jeho objetí, a srdce jí bušilo jako na poplach. Ale nebylo to strachy, ale takovým vzrušením, jaké ještě nepocítila.