SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

Část 58

Raven držel Ciaru přitisknutou ke zdi. Pátral v jejím obličeji a zhluboka vdechoval její pach. Vůně její krve byla tak omamná, že měl co dělat, aby se udržel. Tak moc toužil po tom se z ní nakrmit, že se to nedalo snést. Jeho srdce znovu mohutně zatlouklo v jeho hrudi. Ač se nyní na ni díval s nenávistí a opovržením v očích, moc dobře věděl, že ji nikdy nepřestal milovat.

Za celý svůj tisíciletý život, miloval jen dvakrát. Její matku Torvin Zoyu, a pak tuto ženu. Ovšem láska k Torvin nebyla nic ve srovnání s tím, co cítil k ní. O to bolestivější však bylo pro něj zjištění, že ona jeho nemilovala dost.

Své bolavé srdce zaštítil nenávistí k ní, aby se nadobro nezbláznil. A ani její příchod, nemohl nic změnit. Stále tu byl fakt, že kdyby ho milovala dostatečně, Ditor neměl nikdy šanci.

Jeho původní plán byl prostý..., potrestat ženu, která ho zradila. Usmrtit ji a vysát do poslední kapičky krve. Dopřát si ještě poslední potěšení. Ovšem fakt, že porodila jeho syna, všechno změnil. Zprvu nemohl uvěřit něčemu, co vlastně nebylo vůbec možné. Ale Alex byl jeho syn, to bylo bez pochyb.

„Jsi matkou mého syna, a jen proto tě nechám žít." Zavrčel do jejího obličeje. Ale měl pocit, že tím přesvědčuje spíše sebe, než jí. Však po ní toužil tak, že se sotva držel na nohách. Nejen po její krvi, ale i po jejím těle.

„Tak co bude s tou večeří?" Pokusila se ho Ciara vyprovokovat, když poznala, že se jí vzdaluje. A to prostě nehodlala připustit. Jednou byl otcem jejího syna, a i když stále ještě nebyla schopna pobrat fakt, že je upír, toužila po něm. A to tak moc, že se třásla už jen při té představě, že se jí dotkne.

„Nehraj si se mnou!" zavrčel vztekle, „Buď ráda, že nechci svého syna připravit o matku! Jinak bys za pár dní visela zde!" pohodil hlavou ke stěně, „Jako moje nová obětina." Přehlédl ji planoucím pohledem a pak se od ní zadýchaně odpoutal. Dalo mu to ale víc sebeovládání, než by si kdy vůbec dokázal pomyslet.

Celé jeho tělo bylo jako v jednom ohni a musel mu nějak ulevit. Moc dobře chápal, že potřebuje ji, ale to prostě nebylo možné. Zabít ji nechtěl a milovat se s ní ani krmit, nemohl, protože by mu puklo srdce.

„Drž se ode mne dál! Jestli je ti život milý, moc mne neprovokuj. Mohl bych lehce totiž zapomenout na to, že jsi matka mého syna." S opovržením si odfrkl a otočil se k odchodu.

„Ale..., kam jdeš?" Vydechla Ciara překvapeně. Toto přeci jen nečekala.

„Sice ti do toho nic není, ale když to chceš vědět..." pokrčil ledabyle rameny, „Do Afroditiny Svatyně. Potřebuji ulevit svému tělu, a to po všech stránkách."