SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

Část 42

Na druhý den pozdě odpoledne, Ciara s třesoucím srdcem zastavila na nádvoří panství Swort Fallov. Byl to honosný a krásný hrad, přestavěný v renesanční zámek, dle kterého se jmenovalo celé městečko.

 Na moment zapochybovala o tom, zda dělá dobře. Když se ale ohlédla za sebe a na zadním sedadle spatřila svého syna, pochopila, že jistě ano. Však by pro něj byla schopna upsat duši třeba ďáblu. 

A dle její tety Zephyr, ji právě zde můžou pomoci. Dle jejích slov, zde prý kdysi bývalo jakési sanatorium pro chudokrevné děti. Sice prý už dávno zavřelo své brány pro veřejnost, ale právě jí, by ze známosti mohli učinit výjimku. Ciara tedy souhlasila, a proto právě nyní stála na nádvoří onoho panství. 

„Tady teď budeme bydlet, maminko?" Zeptal se Alex a vzhlédl k ní nahoru, když zabouchala na veliké, dřevěné dveře. Po chvíli se dveře otevřely, a objevila se šedivá hlava muže v livreji. Na moment se zarazil, a když spatřil malého Alexe, téměř udiveně zalapal po dechu.

 „Madam?" vydechl a ustoupil krok stranou, aby mohla vstoupit, „Jste..., očekávána." Ciara s tlukoucím srdcem vstoupila do domu. Najednou měla pocit, jakoby zde už někdy byla, i když chápala, že to není možné. 

„Kdo jsi?" Malá Alexova očka se zaměřila na majordomův oblek. Evidentně ho zaujal a jeho matka opět očekávala obligátní otázku. 

„Jsem zdejší majordomus, Albert, mladý pane." Usmál se starý muž a kývl rukou ke dveřím do salónu, „Panstvo vás očekává, madam." Ciara vzala Alexe za ruku a opatrně vstoupila dovnitř. Hned ode dveří spatřila trojici, která na ni upřeně hleděla. 

„Jsem Nara," usmála se nádherná, černovlasá dívka a podala jí ruku, „Zephyr nás už informovala a jsme rádi, že jste tu." Rozpačitě přijala nabízenou dlaň, a když byla představena ještě dvěma bratrům této dívky, Urakovy s Rastenem, onen zvláštní pocit posedl ji znovu. Všichni si je totiž neustále zaujatě prohlíželi, a začínala být tedy nervózní. Stále měla také nějaký divný pocit, jakoby ji něčí pohled téměř propaloval záda. 

Nara téměř s neuvěřením hleděla na malého Alexe. Ta podoba byla prostě úchvatná. Už když vstoupili do místnosti, na první pohled bylo poznat, že je to bezpochyby syn samotného Knížete. Ač to bylo k nevěření, ale bylo to tak. Byl jako jeho kopie, jen v menším podání. A ihned také poznali, že je to malý, a bezpochyby hladový upír. 

„A toto..." vydechla Nara po chvíli a ukázala kamsi za Ciařina záda, „Je pán domu. Rasten Dracor Rogestrike. Můj třetí bratr." Všichni tři se zadívali na Ravena, který stál bez hnutí, jednou rukou se opíraje o krbovou římsu. 

Dva páry stejných očí, se do sebe zaklesli. Snad nekonečně dlouhou dobu si prohlížel jeden druhého. Raven se postavil proti němu, a založil si ruce na prsou. Totéž udělala i jeho kopie. Kníže přimhouřil oči a pevně semkl čelisti. Alex na oplátku naklonil hlavu na stranu a zamrkal.

 „Takže..., ty jsi můj tatínek?" Vyslovil otázku, ze které bylo Ciaře trapně pokaždé, když ji její syn položil.