SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

Část 23

Ciara polkla a automaticky udělala krok vzad. Urak s Rastenem se náhle, aniž by to dokázala postřehnout, přemístili za její záda, a postavili se do dveří. Ciara se vyděšeně podívala do Nařiny tváře, a pak zpátky na Ravena.

 „Neublížíme ti, Ciaro." Zašeptala Nara a postavila se. Všichni moc dobře slyšeli zběsilý tlukot jejího srdce. Nyní ale bilo strachy, a to nebylo dobré. To Nara věděla. 

Raven stále stál bez hnutí, a nesnažil se ani skrýt svou pravou totožnost. Nyní odhodil svou lidskost, a díval se na ni sám Kníže temnot. Bylo jisté, že stačilo, aby začala křičet. Aby začala utíkat, a stala by se z ní, jeho kořist. Tak jako z každé dívky před ní. Tak jako z každého živého tvora, už tisíc let. 

V jeho pravé podobě, byl nevyzpytatelný. Teď neměli ani oni možnost, se mu postavit a uchránit ji před ním. Ani všichni najednou, by neměli k tomu dost sil, a ani si to nesměli dovolit.

 Nyní záleželo na tom, jak se rozhodne. Na tom, zda jeho touha po ní, je jen potřeba po krvi, nebo k ní cítí i něco víc. Jeho oči planuly rudě a propalovali ji svým pohledem, a ani jeden nedokázal určit, co udělá. Byla přeci tak podobná té, která ho odvrhla. A kvůli které, už pět se let, všechny dívky, alespoň trochu jí podobné, lovil jako divokou zvěř. 

Mohli jen doufat, že si za tu dobu co tu byla, získala alespoň trochu jeho srdce. Jestli nějaké má. Za normálních okolností, by ji totiž nechal běžet a pak se za ní pustil, dokud by ji neuštval a pak ji nevysál do poslední kapičky krve. 

I proto Urak s Rastenem zastoupili dveře, protože nikdo netušil, jak se Ciara zachová. Oni však doufali, že ho dokáže milovat. Však byla po tak dlouhé době, jejich nadějí. 

Nara se na ni podívala a snažila se nasadit co nejvlídnější tvář, aby ji dodala odvahy. Nyní vše záleželo na Ciaře. Na její reakci, závisel její život. Věřila totiž tomu, že Raven k ní opravdu začíná pociťovat víc, než jen onu potřebu. 

Bezmocně k ní vztáhla ruku, pak ji ale nechala spadnout podél těla. Takhle se to stát nemělo. Kdyby jí na to připravili, a ona se mu sama oddala, protože by po něm toužila, věřila, že by to vyšlo. Takhle si jistá nebyla.

 „Vy jste..., upíři." Vydechla Ciara konečně, a její oči se dokořán rozšířili. Zamrkala, jakoby doufala, že se náhle probudí ze zlého snu. 

Něco takového, zdálo se jí zcela absurdní. Srdce jí bušilo jako splašené, a měla pocit, že ho snad cítí až v krku. Nemohla tomu uvěřit. Určitě se za chvíli probudí. 

Jenže když se podívala do jeho děsivé tváře, pochopila, že se jí to nezdá. Díval se na ni najednou jinak, než obvykle. Tvrději a studeně. Přesně tak, jak si přeci celou dobu říkala..., jako na svou večeři. 

Polkla a zhluboka se nadechla. Chtěla vzít nohy na ramena a utéct, ale na druhou stranu pochopila, že by byla zcela bez šance. 

Na moment zavřela oči, a snažila se pobrat veškerou svou odvahu. On by jí ale přeci neublížil, ozvalo se v její hlavě. Nebo ano? Však měl k tomu tolik příležitostí, a nezkřivil ji jediný vlásek na hlavě. Je tu již tak dlouho, že kdyby chtěl, už by přeci byla mrtvá. 

Vzpomněla si na ten polibek. Na to, když hltala Upíří deníky..., tehdy mluvil o sobě. Ne, o filmu, nyní to pochopila. 

Otevřela oči, a podívala se mu zpříma do tváře. Nadechla se a sebrala veškerou odvahu, kterou měla. 

„Tak proto téměř nejíte a nespíte!" zamračila se na něj, „Konečně jsem pochopila, že to nebyla nevolnost z toho, že nemůžete vidět krev. Proč jste mi to neřekli?!"